Komentáře uživatele Dan (dan91) (Ivanovo, Ruská federace) od uživatele level_bo Zobrazeno 1–12 z 12

Dobrý scénář k seriálu, který by se dal vysílat na RTR ženám v domácnosti ve 14-15, než se děti vrátí ze školy a manželé z práce, aby se pak mohly sejít na podestě u vchodu a povídat si o tom, kdo s kým spí a jací darebáci jsou všichni, až už nebudou žádní opravdoví lidé, o kterých by se dalo pomlouvat. Nic víc.

11. listopadu 2015 05:40

Proč si tedy lidé nejsou jistí, že Laponder a Harousek skutečně existují? A školník tvrdí, že dům na Altschulgasse doopravdy nehořel? Prokop říkal, že se hermafrodit v domě usadí u poslední lampy „na konci dnů“, co to pro Židy znamená? Protože se zdá, že Pernat a Miriam představují hermafrodita, ale dny plynou a v tom domě není nic děsivého, ačkoli se převozník bál tam jít.

08. listopadu 2015 05:27

Upřímně řečeno, konec jsem vůbec nepochopil, možná ho někdo vysvětlí hloupému člověku. Proč bylo nutné konstruovat celý román jako převyprávění snu nějaké osoby, která nehraje téměř žádnou roli?

06. září 2015 08:16

Dívka v celé knize nedělá téměř nic, vystřídala čtyři sponzory, svým chováním dráždí všechny kolem sebe, ale zároveň se každých pár stránek vyslovuje standardní definice, prý „je obětí“. Jako by nikdo jiný neměl těžké dětství. Promiňte, ale tomu nerozumím. Možná, aby se proniklo do veškeré krásy tohoto žánru, je potřeba nějaká zvláštní tvůrčí duše. Bohužel, já si užívala jen imaginární obrazy ledových bloků pokrývajících celou civilizaci a příběh odvíjející se v těchto scenériích se mě vůbec nedotkl, i když ano, jsou tam 2-3 fascinující epizody. Jak tomu rozumím, led je metafora, předpověď, že lidstvo zahyne tím, že se všichni k sobě navzájem příliš ochladí. Také je to asi zatím jediný případ, kdy se nebojím říct, že by možná film podle něj byl lepší. Daly by se natočit velmi krásné krajiny a scény a spokojeni by byli i milovníci romantiky.

05. srpna 2015 04:39

Runed napsal: „Je to, jako by autor umístil čtenáře do hlavy protagonisty, zamkl ho tam a klíče hodil do moře.“
Zatím jsem četl jen první díl. Měl jsem dojem, že jsem zavřený ne ve své hlavě, ale v místnosti se starým smradlavým mrzákem, který nemůže přestat vyprávět historky, ať už skutečné nebo vymyšlené, neustále se snaží učit životu podle svých zvrácených principů, ukazuje vycucané kameny a nohu bez prstů, ačkoli ho o to nikdo nežádá. A teprve ke konci monologu si na starce tak nějak zvyknete a už není silná touha ho opustit.
Druhou část jsem si trochu přečetl, zatím je to jako závan čerstvého vzduchu.

27. července 2015 01:11

Jsem pro to, aby všechno zůstalo tak, jak je.

06. července 2015 06:12

Například jsem ve škole nepřečetl téměř ani jednu knihu, až později jsem to začal dohánět. A upřímně řečeno, taky jsem toho moc nečetl, dokud mě nevyhodili z univerzity.

04. července 2015 06:13

Autorka je žena, která spáchala sebevraždu
>Školní osnovy České republiky
Abychom to upřesnili: „Autorkou je žena narozená za úplňku na východní polokouli ve městě s populací maximálně 20 9 obyvatel, která trpěla žaludečními problémy a zemřela pod koly francouzského auta. Mělo by se to učit v prvním čtvrtletí XNUMX. třídy v rámci makedonských školních osnov.“
Mám na mysli, že v principu to, jak spisovatel zemřel, má na jeho dílo malý vliv, i kdyby to byla sebevražda, může to být veselé a pozitivní. A školní osnovy jiných zemí můžete začít studovat až poté, co si důkladně prostudujete ty své. I když by se daly sbírat knihy o zajímavých zemích (všechny země jsou svým způsobem zajímavé) a hlasovat o tom, kdo si co chce přečíst. Také souhlasím s tím, že pokud už jste téma začali rozvíjet, tak jedna kniha nestačí. Obecně jsem vždy proti inovacím.

11. května 2015 02:42

Bobiczdoh napsal: „Žádné potěšení pro SPGsofagy“

A já si pořád říkal, že Hermanův nález vnější podobnosti s prostoduchým člověkem, kterého nikdo jiný nepoznává, jeho arogantní přístup ke všem kolem, jeho lhostejnost ke smrti nevinného člověka a logickému vyústění jsou jakési jemné narážky a metafory, kterým nerozumím.

07. května 2015 04:40

No, četl jsem to na zahradě, nejsou tam žádné vysílačky, moc rád si povídám s opravdovými lidmi („Zase pořád čteš své knihy! Co to aspoň čteš?“ – „Je to Nabokov“ – „Aha, je to o malých holčičkách, že?“ Škoda). Takže jsem to zvládl za dva večery. Zdá se to jako nic zvláštního, ale i tak to bylo zajímavé číst, díky té hlavní intrice. Ale obecně by se dalo psát víc o každodenním životě, o jejich způsobu života. Formát a styl samotného příběhu mi bohužel nedovolil nechat se rozptylovat vedlejšími tématy.

Poslední kapitola je prostě vynikající, tak živý jazyk, živé emoce Hermana, uvědomění si, že se posral. Každý má často stejné sny, kde někoho zabijete a přemýšlíte, co s tělem, nebo se bojíte, že si toho někdo všiml, a pak se probudíte a přijde taková úleva, že se nemusíte o nic starat. To je zmíněno v textu. Myslel jsem si, že osudovou okolností bude, že jeho žena-TP měla v jeho plánu hrát důležitou roli. Ale pointa se ukázala být právě v tom, že on sám udělal chybu. Obecně jsem od Nabokova četl jen „Lužinovu obranu“, ta je přece jen o něco lepší. Tady se neustále snaží Dostojevského ponížit, ale k tomu bylo nutné nejdříve dosáhnout a napsat něco stejně významného. Zdá se, že kdyby Nabokov žil v naší době, určitě by ve svém LJ kritizoval všechny uznávané klasiky, prostě proto, že by mohl.

15. dubna 2015 10:15

Skromný názor na knihu rakouského Žida, napsanou mladým mužem, která prošla četnými chirurgickými úpravami, kdysi zcela zničená, ale poté vzkříšená milosrdným autorem, jehož inspiraci náhle tak příznivě ovlivnil mrak, který hustě zahalil oblohu a stejně váhavě, jako by zkoušel svou sílu, začal město kropit jemným mokrým sněhem a teprve poté kolemjdoucí zasypával velkými hrudkami slepených sněhových vloček, které jim umožňovaly pocítit potřebnou pomoc z éteru, transformujícího se skrze mnohorozměrný prostor v základ lidské existence – myšlení.

Ano, tyto argumenty se všemožnými větami na půl stránky a s těmi nejméně jasnými možnými tvrzeními. Tady jde jednoduché vyprávění a najednou sklouzává do „hluboké filozofie“. Daří se mu vložit tyto své myšlenky o všem. Dva opilí muži se šli vymočit – čteme o zvířecím vztahu člověka a psa. Místnost se potemněla – čteme o splynutí vzduchu z portrétu a vzduchu z reality. Samo o sobě je to normální, někdo rád čte a nachází estetické potěšení jen v jedné formě elegantního stylu. Ale Broch vkládá takové uvažování do úst a myšlenek hrdinů románu. Soudě dle Tsakhariasova chování v baru, byl ve stavu, ve kterém je obvykle extrémně obtížné sestavit takové věty a vyslovit i jednoduchá slova, přesto by mu jeho projevy závidělo mnoho řečníků. Možná je to jemný výsměch Němcům, jako by všechny jejich životní principy byly zaznamenány na desce a nějaké náhodné události mohou aktivovat její přehrávání bez ohledu na stav jejího majitele, proto jsou Němci méně humánní než všechny ostatní národy. Nevím. Každopádně, hned po tomhle to Broch s událostmi v Tsakhariasově bytě přehnal. Navíc na samém konci této kapitoly se objevují drby o povaze Němců. Ale když tak kategoricky mluvíte o zástupcích nějakého národa a zapomínáte, že všude jsou lidé s velmi odlišnými názory a zásadami, stáváte se sami malým nacistou.

Děvka, která dává peníze za kabelku, stará pradlena, slepý stařec – no, autor obdařil každého schopností přemýšlet o vyšších věcech a mluvit krásným jazykem. Sám pravděpodobně přemýšlel o tom, jaká slova by měla ta či ona postava říct, opravoval fráze a nakonec si v románu tyto věty vyměňují v běžném rozhovoru. Zvláště tento stařec – jeho obraz připomíná skutečné božstvo spravedlnosti, zatímco Andreas v oné scéně hraje roli zločince, který si 10 let připravuje řeč, kterou mu pronese, až se setkají. Jako by to byl scénář k divadelní hře a konec je nějak dramatický, ale o tom později. Takže z nějakého důvodu si baronky a Hildegardy v takových věcech nikdo nevšímal, mají jen obyčejné lidské motivy, činy a řeč. Baronka proto vyvolávala o něco více sympatií ve srovnání s ostatními, i když v mládí měla své vlastní zábrany, a Hildegarda se ukázala být – no, chápete. No, raději si přečtu konkrétní vyprávění nebo lakonické zdůvodnění, kterému každý porozumí (jako Jünger), než abych násilím vytahoval podstatu myšlenky zpod navršených vrstev vět (jako Broch). Co se dá dělat?

Teď k tomu dobrému, k tomu, proč budu s vřelostí vzpomínat na čas strávený čtením této knihy. Atmosféra okolního prostředí, celé prostředí, ve kterém se děj odehrává, je zprostředkováno velmi procítěně. Nezajímá mě například, jak Melitta vypadala, nebudu se snažit vymyslet si její obraz, ale trojúhelníkové náměstí, kterým dav proudí jako do trychtýře, se mi vrylo do paměti. Cesty ve tvaru es s kioskem. Různé fasády nádraží, kavárna poblíž nádraží se všemi zvuky a vůněmi. A pak to samé, ale večer, s příjemnou svěžestí. Nebo dům stojící jako zlomený zub, mezi ostatními a nekonečné dvorky a uličky. Lovecký zámeček bohužel není podrobně popsán, ale odehrává se v něm to období románového děje, které je mé duši tak drahé. Právě ty roky jejich idylické, bezstarostné existence. Musím říct, že osobně se o milostné problémy hrdinů románu moc nezajímám, je mi to všechno tak vzdálené, že se mi zdá, jako by se ústřední události spojené s Andreasem a ženami kolem něj daly snadno přepsat do tenké knížky a prodat za 39 rublů v nějaké sérii s názvem „Romány pro devatenáctileté ženy čekající, až na ně z projíždějícího vlaku zavolá cizinec“. Lidé si vymýšlejí své vlastní problémy a nemohou je vyřešit – to na tom všem vidím já. Musím uznat, že Zerlinin příběh byl docela zajímavý, ale zejména kvůli přítomnosti soudce v něm a tomu, jak na události reagoval. Opakuji, služebné v reálném životě přemýšlejí o tom, jak prát prádlo a podávat čaj, a nevymýšlejí kombinace pro rozhodování o osudech jiných lidí. Alespoň si to myslím, já nemám osobní pradlenu. Od chvíle, kdy se majitelkami domu ukázaly být svobodné ženy, jsem se začala znepokojovat a začala jsem tušit, že se bude věnovat velká pozornost biologickým problémům, i když nakonec se ukázalo, že všechno není tak špatné. Vrátím se tedy ke konci románu – tento odměřený život v domě, jehož všechny rozkoše jsou živě popsány v předposlední kapitole, je svou atraktivitou srovnatelný zatím pouze s „Oblomovščinou“, která mi přišla na mysl, a konkrétně, zdá se, s tím, o čem Oblomov snil, jeho dětství. Tam jsem se čtení popisu takového života dostávalo se stejným potěšením. Upřímně řečeno, pro mě osobně by ideálně bylo možné napsat román o jejich životě v tomto období, o tom, co se děje ve vnějším světě a jak se obyvatelé domu dívají na celou tu marnivost. Takže když A. uslyšela kroky tohoto dědečka a matně cítila jakési nepohodlí, vnímala jsem to téměř vlastní duší, protože jsem už byla zcela ponořena do jejich světa. Chtěla jsem říct: „Co tady děláte? Vypadněte z našeho útulného malého světa.“ Ale bohužel to neskončilo tak, jak jsem si přála. Zbytek čtení bylo hořký, ale je dobré, když vám kniha dá emoce.

15. prosince 2014 04:28

Dobře, tak napíšu pár myšlenek. Vlastně se stalo, že když začalo hlasování, zrovna jsem dočítal „Outsidera“ a chtěl jsem si od Camuse přečíst něco jiného, takže jsem hlasoval pro „Mor“, když jsem ho už začal číst. Kdybyste si vybral něco jiného, stejně bych to dočetl. Jsem rád, že jste si také nevšimli zjevné analogie s fašismem, jinak jsem si už myslel, že problém je ve mně a že něčemu nerozumím. V „Outsiderovi“ mě urazilo, že jediný člověk – kněz, který upřímně chtěl hlavní postavě pomoci alespoň zachránit jeho duši, byl ten, kdo v něm vyvolával silné negativní emoce. Literární styl příběhu se mi ale líbil, i když jsem ho samozřejmě četl v překladu. V „Moru“ je útok na náboženství elegantnější, ale to mi Camusovy myšlenky nedělá bližší. Román nicméně dobře odráží procesy, které se ve společnosti odehrávají v těžkých dobách, což mohou být způsobeny nejen epidemiemi, s tím se nedá polemizovat. Nebyl tam žádný pocit typu: „No, v takové situaci by se člověk takhle nechoval, to je nesmysl,“ i když jsem nikdy nebyl ve městě uzavřeném kvůli karanténě, romány se ale nepíší jen pro ty, kteří přežili hrozné epidemie.
Také si stále myslím, že Rambert by město opustil, kdyby mu v tom zpočátku nezabránily okolnosti. Nemůžu ho za tuto touhu vinit. Možná by ho za to později hlodaly výčitky svědomí, nevím. Jen si až časem uvědomil, že nemůže odejít, i když se k tomu naskytla příležitost.