Naumenko Alexandr. Noční pokušení

To léto se nám podařilo poprvé po několika letech vyrazit na dovolenou na jih. I když, jako dovolená? Jen pár volných dnů, kterých jsme se rozhodli využít.

S manželkou jsme bez váhání naházeli věci do tašek a pak letadlem přistáli v Krasnodaru, odkud jsme se pak sami vydali na naši prázdninovou destinaci, k Azovskému moři.

Přivítalo nás vlhké klima s obrovským množstvím komárů a také ošuntělý hotel, zjevně ze SSSR. Nevím, proč stále stál na hladině. Možná proto, že místo není mezi rekreanty moc oblíbené. Pláž není moc dobrá, s oblázky, ne s pískem. A sestup je nepohodlný. Přesto jsme se s manželkou rozhodli zůstat tady. Je to úsporné a ať se na to díváte jakkoli, příroda je krásná. Ale s výhledem do budoucna musím říct, že z tohoto hotelu dnes nic nezbylo. Nyní na jeho místě stoupají drahé hotely a pláž byla kompletně přestavěna. Během prázdnin není místo, kde by se dalo houpat jablkem na písku u vody.

Poté, co jsme strávili celý den na moři, jsme se do našeho spartánského pokoje se dvěma úzkými postelemi a jedinou vyschlou skříní, která našla úkryt vedle stolu s železnými nohami, vrátili až večer. V pokoji bylo zatraceně dusno a vlhko a otevření oken nám hrozilo rojem komárů. Na druhou stranu, tihle malí parchanti už stihli okusovat naše těla.

Šel jsem si pro studené pivo, koupil jsem ho v nejbližším bistru. Pak jsem se posadil na chodbě před televizi, vyprazdňoval lahev za lahví a ohromeně zíral na černobílou obrazovku, na které běžel nejnovější seriál. Asi o hodinu později, blížící se k jedenácté, jsme se vydali spát.

Často se mi to stává, že po požití alkoholu vstávám brzy. A když jsem otevřel oči, viděl jsem, že je teprve začátek druhé hodiny ráno a já už jsem nespal. Co mám dělat? Nemůžu ležet v posteli a hloupě zírat do stropu. Tak jsem tiše vylezl ven a rozhodl se jít si ven zapálit. A pak jsem si naplánoval sednout a dívat se na televizi.

S krabičkou cigaret a zapalovačem v ruce jsem kráčel úzkou chodbou mezi zavřenými dveřmi do pokojů a mířil ke schodišti. Lampy nad hlavou tiše praskaly a vrhaly na stěny smrtelně žlutou barvu. V hotelu bylo naprosté ticho, jako by tu kromě nás nebyli žádní jiní hosté.

Najednou jsem ztuhla, když z haly, kde byla televize, vyšla mladá dívka asi dvaceti let. Měla na sobě krátké bílé šaty, pod nimiž byly vidět červenočerné plavky. Můj pohled si okamžitě všiml její urostlé postavy, a to jak zezadu, tak zepředu. Dokonce mě napadla bláznivá myšlenka: měl bych se s touhle kráskou setkat? Koneckonců, jsme na jihu a je prostě hloupé promeškat takovou skvělou příležitost.

„Na druhou stranu, kdybych byl sám, bez manželky, tak možná, ale ne s takovou společností. Zavazadly.“

A pak jsem se za své odporné myšlenky zastyděl. Jak bych si mohl stěžovat na rodinný život, když tam všechno klape? Nejspíš mi v krvi stále vřel alkohol, proto takové touhy. Navíc jsem si po pivu dal ještě dvě stě gramů koňaku.

„Stal jste se příliš chamtivým, pane. Ach, stal jste se příliš chamtivým.“

Neměl jsem důvod si na Viku stěžovat. Koneckonců, mezi námi byla idylka. A odkud se vzaly takové zlé myšlenky, jsem sám nechápal. Dříve se mi pokušení podvádět ani neobjevilo v hlavě, protože s mou ženou bylo všechno v pořádku. Celkově se zdálo, jako by mi někdo tyto touhy schválně vnucoval.

„Dobrý večer,“ pozdravil jsem dívku. „Přesnější by bylo říct dobrou noc.“

Čekal jsem odpověď, ale dívka jen pomalu otočila hlavu mým směrem a zastavila se. Přiznávám upřímně, její prázdný, mrtvý pohled mě strašně vyděsil a ta bledá tvář. A navíc můj pohled padl na nechutnou jizvu na jejím krku, buď hnědou, nebo skoro černou, v tak špatném osvětlení, že ji bylo těžké rozeznat.

„Potřebujete pomoct?“ zeptal jsem se znovu a všiml si vyděšených vzkazů v něm.

Udělala krok, pak další a zastavila se těsně vedle mě. Udeřila mě do nosu vůně příjemného parfému. Pak se cizinka zvedla na špičky a kousla mě do rtů s polibkem, z něhož se mi zatočila hlava. Reflexivně jsem se chytila jejího štíhlého pasu, ale pak spadly dolů a já ustoupila, těžce oddechujíc, jako po dlouhém běhu.

Rychle jsem se ohlédl, jako bych se bál, že mě Vika z pokoje sleduje. Ale naštěstí ne. Moje žena pravděpodobně ještě spala.

– Já. Hmm, tohle nezvládnu.

Několikrát jsem zamrkal a s úžasem zíral na krásné nahé tělo cizinky, které se přede mnou nějakým zázrakem objevilo. A v příštím okamžiku jsem vášnivě líbal její tělo, její svůdná ňadra s bradavkami oteklými vzrušením, ošklivou jizvu, která se jí vinula kolem krku. Chtěl jsem ji na sobě cítit čím dál víc, mnohem víc, ale najednou se mi před očima znovu objevila Vika.

“Panebože! Co to dělám? To je šílené!”

Cizinka mi zvedla bradu ukazováčkem a asi minutu se mi upřeně zadívala do tváře, načež zavrtěla hlavou a pomalu odešla chodbou, svůdně kymácejíc boky, kde brzy zmizela za rohem vedoucím k další budově. A kupodivu měla na sobě stále ty samé bílé šaty, které se před ní znovu objevily odnikud.

Zapomněl jsem na všechno na světě a jen jsem tam stál a snažil se pochopit, co jsem právě viděl a cítil. Tělo se mi lehce třáslo, i když na chodbě nebyla zima, spíše naopak. Vzpomněl jsem si na své pocity, když se na mě dívka podívala tím prázdným pohledem, a bylo to, jako by mě zaplavila studená vlna. Do nosu mi udeřil pach vlhké hlíny, sladký zápach mnoha květin hnijících pod horkým sluncem. A také všeobecná melancholie z nespravedlnosti, hněvu, pocitu pomsty.

„Panebože! Ten polibek.“

Když jsem se vrátil do pokoje, dlouho jsem ležel v posteli a znovu a znovu se vracel k tomu nečekanému setkání. Ani jsem si nevšiml, jak nastalo ráno.

„Co je s tebou?“ zeptala se manželka.

– Vypadáš trochu vyhuble.

„Asi jsem se jen dostatečně nevyspal,“ lhal jsem. „Je tu horko i v noci. Nechápu, jak tu můžou lidi žít celý rok.“

– No, horko je tu jen v létě.

Sešli jsme na pláž, kde jsme strávili celý den vyhříváním se na slunci, a další ráno byl čas vyrazit zpět na sever. Letenky byly dávno koupené, takže nemělo smysl otálet.

Když jsem předával klíč od pokoje recepční, ledabyle jsem se jí zeptal, co to tam bydlí za holku. Moje žena tenhle rozhovor neslyšela, protože na mě čekala venku. A ani to nepotřebovala.

„Je tu spousta holek,“ pokrčila rameny žena. „Koneckonců je léto. Roční období. Každá je hezčí než ta druhá.“

– Myslím tu v bílých šatech.

A pak si v duchu dal facku. Nikdy nevíš, kdo nosí bílé šaty.

– Potkal jsem ji v noci, ve druhém patře, na chodbě. Taky měla tuhle hroznou jizvu na krku.

Strážná ztuhla s doširoka otevřenýma očima.

„Víš, nejsi první, od koho jsem o téhle osobě slyšela,“ začala a pověsila klíče na hřebík. „A úžasné je, že se něco podobného děje každý rok. Jeden z hostů se o ní zmíní.“

– A jaký je důvod?

Předklonil jsem se celým tělem dopředu a opřel se o pult.

Žena zavrtěla hlavou, na vteřinu se zamyslela a pak řekla:

— Pokud vím, k tomuto incidentu došlo asi před pěti lety, ještě než jsem sem nastoupil do práce. Do jednoho z pokojů se ubytoval mladý pár, kluk a dívka. Oba říkají, že jsou krásní. Přijeli.

Strážná svraštila čelo, luskla prsty, ale pak mávla rukou, stále si nepamatovala město.

— Byli jsme tu asi týden na dovolené a pak se ten mladík vydal na řádění a potkal jinou ženu. Když se dívka o zradě dozvěděla, vypukl hrozný skandál, ale ten chlap na to vůbec nereagoval. Prostě si sbalil věci a nastěhoval se k jiné ženě. A ta zbývající přítelkyně se tu noc oběsila přímo na chodbě. A říká se, že od té doby chodí kolem, dívá se lidem do tváří a snaží se najít svého přítele. Nebo spíše svou neklidnou duši, abychom byli přesní.

„Viděl jsi ji sám?“ zeptal jsem se po minutě naprostého ticha.

– Ne. Může se ukazovat jen mužům. A ještě jedna věc.

— Jak bych to mohl říct jasněji? Zdá se, že se tento duch snaží svádět muže a ti, kteří mu podlehnou, pak umírají. Alespoň za mých časů se staly dva případy. Oba zemřeli na infarkt. Jejich těla byla nalezena v hale. A vím o dalších třech ze slov mé nástupkyně, která pracovala přede mnou. Ta tak nějak kontroluje, jestli je tento muž hoden života, nebo ne. Takže mu naletěl.

Nepozorovaně jsem vydechl a vzpomněl si na tu noc. Je děsivé už jen pomyslet na to, jak by se můj osud vyvíjel, kdyby mě nezastavila ta samá brzda, která by měla zastavit každého normálního člověka. Možná by Vika ráno našla mé bezvládné tělo na chodbě s doširoka otevřenýma očima, které by zírali do prázdna.

Když jsme dorazili do Krasnodaru, letěli jsme zpět do našeho města. Co se stalo s tou dívkou, bohužel nevím, ale ta místa, jak jsem již zmínil, byla kompletně přestavěna a po hotelu nezůstala ani stopa. Ale upřímně řečeno, na ten noční polibek si po tolika letech stále vzpomínám. A stále mě to vzrušuje, stejně jako tehdy, a láká mě to do hrozné pasti. Mojí jedinou spásou je moje žena. Jakmile si vzpomenu na Viku, posedlost mizí. Je to kotva v tomto zuřícím moři nadpřirozena.

• Zanechat komentář
• © Copyright Naumenko Alexander ([email protected])
• Zveřejněno: 01, změněno: 07. 2022 tis. Statistika.
• Příběh: Mystika