Dny s kosy: Chlad v Itálii: anna_chertkova — LJ
Před mnoha, mnoha lety byli kosi bílí. Jedné zimy se rodinka kosů rozhodla opustit vesnici a přestěhovat se na strom, který si vybrali v milánské čtvrti Porta Nuova. Máma a táta se o svá tři kuřata dobře starali a nosili jim drobky chleba, které děti z nedalekého domu nechávaly ptákům na okenních římsách. V polovině zimy, když mrazy zesílily, se rodinka kosů znovu přestěhovala, tentokrát pod okap, kde bylo tepleji. Odtud vylétal tatínek kos, roztáhl svá bílá křídla a létal po dvoře domu a hledal drobky chleba. V polovině ledna se začalo každou chvíli vykukovat slunce a zdálo se, že zima skončila. Kosi začali podivně trilkovat a radostně oznamovat příchod jara. Leden je ale zrádný měsíc a 29. slunce z Milána zmizelo a ustoupilo těžkým mrakům, které zakryly oblohu. Začalo husté sněžení. Sněžilo a sněžilo a drozdi-mateři neměli čím krmit svá mláďata: římsy, kam kůzlata nechávala ptákům kousky chleba, byly pokryté sněhem. Země byla také pokryta obrovskou vrstvou sněhu: drozdi nemohli najít ani drobeček chleba, ať se hrabali sebevíc. Mláďata plakala hlady a drozd-tata se rozhodl jít hledat potravu „tam, kde končí zima“. Opustil svou rodinu a statečně vyletěl vstříc sněhové bouři.
Mezitím mráz sílil. Sněhové vločky už pokryly hnízdo pod okapovou trubkou i jeho obyvatele. Drozdí matka se rozhodla hnízdo opustit, než tam všichni umrznou. Matka odletěla na střechu, kde trčel velký komín, z něhož se valil teplý černý kouř. Tam matka našla malou drážku, kde s mláďaty mohla v teple přečkat zimu.
Mráz a sněžení konečně skončily a slunce se vrátilo do Milána. S ním se vrátil i drozd otec, v zobáku nesl hrozen šťavnatých bobulí. Když přistál pod okapovou trubkou, uviděl, že jeho rodné hnízdo je prázdné. Najednou si všiml ptáka, který vypadal jako dva hrášky v lusku, jen byl úplně černý. S obtížemi v ní poznal svou ženu. Vyprávěla mu, co se stalo během jeho nepřítomnosti, a ukázala mu jejich nový domov.
Zbytek zimy strávila rodinka kosů v komíně. Proto jsou kosi od té doby celí černí, kromě zobáků samců, které zůstávají žluté (v sazích trávili méně času). A poslední tři lednové dny se v Itálii nazývají „dny kosů“.
Je pravda, že v Miláně si staříci vysvětlují název těchto tří dnů různě. Jedna z legend vypráví o mladé dívce jménem Merla, která byla zamilovaná do svého bratrance. Jejich lásce bránila řeka Pád, která se nacházela přímo mezi domy jejich rodin, a očekávání papežského svolení, které by jim umožnilo se vzít. Koncem ledna konečně přišlo dlouho očekávané povolení a mladí lidé uspořádali svatbu a velkolepou oslavu 29. ledna. V tento den udeřily mrazy tak silně, že řeka Pád úplně zamrzla. Mladí lidé však svatbu nezrušili: naopak byli rádi, že řeka byla pokryta ledem, což by nevěstě a jejím příbuzným umožnilo přejít přímo na protější břeh, aniž by museli dělat dlouhou okliku k nejbližšímu mostu.
Slavili tři dny a tři noci, navzdory kruté zimě. Nakonec novomanželé naložili vozík dárky a vydali se přímo přes zamrzlou řeku na druhý břeh do svého nového domova. Mladý manžel vzal koně za uzdu a vedl ho po ledu, mladá žena zůstala ve vozíku. Po posledních třech mrazivých dnech ledna však přišel únor a s ním i tání, které rozpustilo led pokrývající řeku. Pod tíhou vozíku se led prolomil a mladá žena spadla do řeky i se všemi svými zavazadly. Jen zázrakem se mladému manželovi podařilo dostat se ven, ale dlouho nežil: do léta ho bolest a stesk po zesnulé ženě přemohli.
Od té doby existuje zvyk, že mladí lidé v vdávacím věku přicházejí poslední tři lednové dny k řece Pád, aby zpívali a tančili. Refrén populární písně zní: E di sera e di mattina la sua Merla poverina piange il Merlo e piangera’ / „Večer a ráno pláčeme, chudák Merlo, a Merlo pláče a bude plakat.“
Podle jiné legendy musel jeden z vévodů z Gonzagy (podle jiné verze Napoleon) překročit řeku Pád, když jel někam za prací. Vévoda nařídil sluhovi, který řídil kočár, aby ho probudil, až se přiblíží k řece, a sám si lehl, aby si zdřímnul. Když sluha dorazil k řece, viděl, že během posledních mrazivých dnů všechno zamrzlo. A protože si myslel, že bude snadné překonat řeku po ledu, rozhodl se svého pána nebudit. Když se vévoda konečně probudil, sluha mu oznámil, že la Merla, tak se jmenoval vedoucí kůň v postroji, již přešel na druhý břeh. Jakmile kočár dorazil do cíle, vévoda, rozzuřený sluhovou neposlušností, nařídil, aby ho nabodli na kůl.
To je tak úžasná Itálie!