1. Zamilovat se, neboli láska na první pohled. Mechanismus. | Pikabu

Věnováno všem, kteří se zamilovali bez opětování a prožili depresi. Nebo ještě hůř – zamilovali se, partneři vás sblížili a pak vás okamžitě opustili.

Láska na první pohled. Zní to úžasně. Romanticky. Pro naše rozpálené mozky. Nic víc a nic míň.

Psychologové a psychoterapeuti jsou ještě kategoričtější. Pro ně je zamilovanost psychóza, pro jiné neuróza.

Dovolte mi připomenout, jak to vypadá: potkali jste „holku/kluka svých snů“. Cítíte to hned. Jste potěšeni jeho/jejím vzhledem, líbí se vám jeho/její hlas, tvář, gesta. Sedíte a omdléváte. Chcete ji/ho vidět, psát zprávy, dotýkat se jí/ho. Všechno ostatní ztrácí na důležitosti. Chcete dělat všechno jen pro ni/něho.

Gratuluji, jsi v háji. Tvůj mozek tě v háji. Hrubě.

V mozku (ve vědomí) je uvízlý obraz. U kluků je to maminka, nebo první láska ve školce, nebo oblíbená herečka či učitelka. Obecně chápete. U holčiček, resp.

Obrázek. Obrázek není jednoduchý. Obrázek nepopisuje jen vzhled. Popisuje chování. To znamená, že mozek bez naší účasti čte motorické dovednosti člověka a rozhoduje, co je vhodné. To je zjednodušené.

Naše instinkty nám také komplikují život. Pro muže je to ochránecký/lovecký instinkt, pro dívky mateřský instinkt.

U kluků je to jednoduché – pokud je holka „zraněná“, tedy naštvaná, někým uražená, život se nevydařil – aktivuje se v ní instinkt ochránce. Nevědomě nás to pobízí, posiluje reakci. U dívek více funguje mateřský instinkt a instinkt sebezáchovy (je silný/majetný/hezký atd.).

Láska na první pohled je shodou okolností obraz s obrazem osoby. Proč s obrazem – no, tu osobu neznáme. Náš mozek dokáže jen nakreslit obraz, vymalovat ho jasnými barvami. „Je hodná/ý. Budeme spolu žít navždy.“ Zní vám to povědomě?

Tento proces zahrnuje základní instinkt (sexuální – zděděný po zvířatech), instinkt lovce/obranáře (zděděný po jeskynních lidech a zvířatech), podkůru mozkovou a vědomí.

Základní sexuální instinkt vysílá signál – „jste osamělí (nebo nespokojení s partnerem)“ – je čas hledat nový pár. Podkůra říká – „Udělám to hned“ a kopne mozkovou kůru, kde je naše vědomí. Vědomí aktivuje obraz. Problém je v tom, že podkůra a kůra komunikují na úrovni „dvou z krabice“. Nerozumí si.

To není všechno. Nejnebezpečnější věc je v mysli. Je nevědomá. Je poháněna pouze třemi základními instinkty (sexuálním, hierarchickým, pudem sebezáchovy) a tím, jak to chodí.

Obraz v hlavě se při hledání odpovídajícího obrazu osoby značně nafoukne, spojení v mozku, chemie a signály začnou přeskakovat v kůře a subkortexu a nafouknou obraz k dominantě. Získáme tedy pocit, že všechno je nyní svázáno s touto osobou. Kam chodíme, jakou hudbu posloucháme, co plánujeme. Je to děsivé. Později se nám to vrátí. V depresi.

Přestáváme slyšet a poslouchat jak vybraného partnera/partnerku, tak i přátele, příbuzné atd. „Je hodný/á, úžasný/á, celý život jsem snil/a o setkání s někým takovým.“ Ale to je ale povznesení! Hory se dají přenášet. Jaké drogy? Ti, co jsou zamilovaní – ti drogy nepotřebují. Už jsou zhulení.

Ještě děsivější je, že člověka nemilujeme. Milujeme jeho obraz, který jsme si o něm vytvořili v mysli.

Dorazili jsme. A hlavní je, že se s tím nedá nic dělat. Všechno to funguje nevědomě. Nevědomě. Jak se vám to líbí, Homo Sapiens?

Pokud máte zájem, budu pokračovat. Důsledky, deprese. Proč lidé končí.

Sakra. Měl jsem takový strach.

Holky na koleji prostě požádaly o pomoc s „přesunem postele z pokoje do pokoje“. Když jsem pomáhala, viděla jsem ji — a sakra. Dokonce TO JE ZATRACENÉ.

Byla jakýmsi nedosažitelným ideálem, tou samou múzou, jako Lilya Brik pro Majakovského. 9 let života vniveč. Všechny myšlenky se točily jen kolem ní, rozchody, usmíření a další nesmysly. Všechno jí bylo doslova odpustitelné. Chtěl jsem se probudit jen pro příležitost vidět její úsměv. Žádný selský rozum a jakékoli strategické myšlení – všechny myšlenky se točily jen kolem toho, jak ji zpříjemnit. nyní, a zítra, i když tráva neporoste. Byl to takový blbec a udělal tolik chyb, je to zatraceně hrozné, je děsivé si na to vzpomenout.

Naštěstí jsem měl dost rozumu na to, abych posbíral skořápky od vajec na hromadu a odešel. Dva roky jsem byl stále v depresi, dokonce jsem měl bláznivé nápady obrátit se na čarodějnice kvůli „kouzlu lásky“ (vzhledem k tomu, že jsem ateistický inženýr, začal jsem se bát o své duševní zdraví). Později se to zlepšilo, ale mnohem později. A dodnes existují „ty samé písně“ a „ta samá místa“, telefonní číslo si pamatuji už 2 let. Ale ťukám na dřevo, život se stal mnohem jednodušším a věci šly do kopce.

Ale jaká zkušenost. Je to prostě, sakra, Pentateuch od Mojžíše, jak na to. neAle upřímně řečeno, naučila jsem se i pár dobrých věcí. Naštěstí jsme neměli čas mít děti ani sdílet obytný prostor, takže jsme za to platili jen nervy.

Čert na to, čert na to. Koťata, budujte vztahy na respektu.

rozšířit vlákno
Před 5 lety

Zaprvé, je to velmi dobře vysvětlené, žádné vtipy. Děkuji. Je fajn číst srozumitelné texty, „přeložené“ do jednoduchého jazyka.

Za druhé, možná jsem tvou zprávu úplně nepochopil (pokud ano, oprav mě), ale s jednou věcí nesouhlasím. Ne vždy tohle všechno končí depresí a zničeným životem. Vědomý aparát člověka není udělaný prstem a nevyvinul se jen tak. Je důležité si v sobě umět utřídit to, co jsi řekl, kousek po kousku, UVĚDOMOŽIT, co se ti děje a proč. A pak to dokážeš ovládnout a překonat to.

Na své první univerzitě jsem měl profesora příbuzného oboru a od první vteřiny, co jsem ho potkal, jsem se zbláznil. Hádali jsme se, dokud jsme neochraptěli, pořád jsem se motal na jeho katedře, ale. Měl jsem spolu vztah. Silný, už pět let starý. Založený na lásce a respektu.

Když jsem po první hodině s učitelem odcházel z učebny a uvědomil si, že se mi doslova třesou kolena, konečně jsem se vědomě zamyslel a řekl si: přestaň. PROČ?

Proč se to děje? Co je na něm tak zvláštního, když jsem ho viděla poprvé? Tajemství bylo jednoduché. Zaprvé to byl parfém. Bylo ho sice velmi malé množství (vůně byla zachycena spíše intuitivně), ale šíleně se mi líbil. Zadruhé, můj muž byl velmi jemný a klidný člověk, který neměl rád konflikty a v důsledku toho i vášnivé hádky. A já je měla ráda. Chyběla mi rivalita, hašteření, prudká gesta a palčivé oči. A v publiku to všechno bylo vidět.

A po tomto pochopení jsem se uklidnil. Protože vědomá část zatlačila tu nevědomou do kouta a klidně řekla: ne. Nestojí to za to. Nenič, co už existuje.

Ano, upřímně jsem ho během hodin obdivoval. Ano, dodnes si naše hádky pamatuji jako něco úžasného. Ale všechno zůstalo u fáze těchto hádek.