Kdy dostali indiáni koně?

Při představě Apače nebo Siouxského indiána si člověk představí mocného válečníka ve válečném nátěru s ploticí z peří a na myší klisně. Opravdu si myslíte, že Indiáni od nepaměti jen chodili a zprvu se při pohledu na koně velmi lekli? Dobytí však přineslo nejen zkázu a krvavé války, ale také mnohé výdobytky Starého světa, o kterých zaostalé indiánské kmeny nikdy ani neslyšely. Spolu s brněním, rumem a střelným prachem se tak na americký kontinent dostaly krásné ukázky různých plemen koní. Zpočátku si indiáni pletli obrněné Španěly s ohnivými zbraněmi a jízdou na neznámých čtyřnohých zvířatech za božstvo, ale pak rychle ovládli střelné zbraně a koně. Kdyby Indiáni nebyli tak tvrdohlaví a nekladli se tak urputně na odpor, pak by byl osud koní předvídatelnější. Ale Indiáni, letící na opevnění Španělů, náhle jako hurikánový vítr, aniž by to věděli, přispěli k rozmnožování a feralizaci koní. Tak se objevili mustangové, což ve španělštině znamená kůň bez jezdce. Po tuctu léta se mustangové úplně rozdivočili a přemnožili. Podle některých odhadů jejich populace dosáhla tří milionů. Divoký život na nekonečných prériích Ameriky přispěl k utváření nejlepších vlastností mustangů – vytrvalosti, odolnosti, nenáročnosti. Indiáni s domestikací mustangů nijak zvlášť nespěchali. Bylo pro ně snazší koně ukrást bílým nebo vyměnit za zvířecí kůže. Ještě je třeba poznamenat, že v případě potřeby si indiáni mustangy obratně podrobili a zkřížili se svými koňmi.

V důsledku takového chaotického chovu indických koní se objevilo stabilní plemeno indických koní. Povětrnostní podmínky a povaha terénu ovlivnily vznik tohoto plemene. Exteriér dopadl asi takto: Krátcí koně se silnýma nohama, pevně stavění. Byly schopné dlouhého tažení a nevyžadovaly zvláštní péči ani kování. Koně si museli osvojit nomádský životní styl svých majitelů. V létě se pásli na pastvinách a v zimě jedli pastviny. Indiáni lovili bizony, jejichž kůže a šlachy byly hojně využívány v každodenním životě. Indiáni potřebovali koně, aby mohli pást buvoly. Cenili se především nejlepší hřebci, kteří se je snažili křížit s nejlepšími klisnami. Indiáni samozřejmě neměli žádné vědecké zázemí ani pečlivě promyšlený výběr, pouze intuici a zkušenosti. Nicméně o desítky let později byla identifikována dvě hlavní plemena koní, která lze bezpečně nazvat indická – Appaloosa a Pinto. Spojovaly všechny výše uvedené vlastnosti od nenáročnosti až po výdrž. Zároveň měli docela příjemný vzhled, protože si pamatujeme, že jejich předkové okusovali trávu v rozlehlosti Andalusie. Navíc to nebyli pouze španělští dobyvatelé, kteří nosili plnokrevné koně. Když do Nového světa vstoupila první vlna dobývání, nahrnul se sem dav misionářů, dobrodruhů a dobyvatelů, kteří s sebou vezli stovky koní. Hřebci a klisny nebyli jen dopravním prostředkem, byli prvními pomocníky v zemědělství a každodenním životě.

Indové, kteří na obřadech s bělochy a jejich majetkem nijak zvlášť nestojí, si zvykli krást celá stáda koní. Postupně se ukradení koně bělochů rozšířili od indiánů z Jižní Ameriky k indiánům v Severní Americe. Tak se dostali ke svým vlastním koním i horští indiáni

Indičtí koně nebyli zvyklí na těžkou techniku. Majitelé je naučili nosit lehkou uzdu v podobě kožené smyčky a sedla, což byl nejčastěji kus kůže upevněný páskem. Později mnoho kmenů zvládlo umění zdobení postrojů a sedel. V každém kmeni to byly jejich zvláštní odlišnosti, které symbolizovaly různé vlastnosti jak koně samotného, ​​tak jezdce a které byly pro tuto oblast charakteristické – stříbrné cetky, jehlice a kosti zvířat, peří a dokonce i trofeje poražených nepřátel.

Totéž platilo pro válečné barvy. Koně měli na obličeji namalované pruhy ne ze zastrašování. Počet pruhů znamenal výkony jezdce a namalovaná kopyta na zádi znamenala počet ukradených koní. Oči koní byly často kresleny a obkreslovány barvou ve víře, že to zlepší jejich vidění.

Běloši zjevně podcenili charakter indiánů. Ve snaze je vyhubit se jim hodně podařilo, ale nikdy nedosáhli vítězství. Vytrvalí indiáni se ale ukázali jako báječní, jeden z nejlepších jezdců na světě. Jízdu na koni povýšili na umění lovu. Zkuste se svézt na koni a zároveň namířit lukem na bizona. Je nutné být v jediném kontaktu s jedním zvířetem a zároveň mít v úmyslu zabít druhé. To vyžaduje sebezapření a úplnou jednotu s krutou evoluční politikou přírody. Indiáni si přitom svého koně vážili a milovali, chovali ho vedle stanu přivázaného na kolíku. A za špatného počasí nás vzali do stanu.

Ať je to jakkoli, díky Conquistě, primitivnímu chovu koní indiánů a jejich nesmiřitelnému duchu, dostalo lidstvo dvě unikátní plemena koní – Appaloosa a Pinto se zcela unikátními barvami. Osud mustangů je ale docela smutný, protože. Svého času byli nemilosrdně vyhlazeni, jako svého času samotní nešťastní indiáni. Počet mustangů se snížil z milionů na tisíce a pro zachování druhu vytvořili Američané speciální rezervace, kde jejich počty udržují.

Stejně tak jezdecký klub Peterhof již 10 let zachovává a zvyšuje počet vzácného plemene našeho euroasijského kontinentu „Vladimir Heavy Trucks“. Přijďte na procházky do našeho klubu a obdivujte pohledné tažné koně. Telefon pro domluvu 8 906 251 73 36

Představy ruských lidí o domorodém obyvatelstvu Severní Ameriky jsou založeny především na filmech studia Defa, kde bronzoví krasavci jedoucí na svalnatých koních svádějí nelítostný boj proti bílým kolonialistům, a několika populárních knihách.

O jejich jihoamerických protějšcích se toho moc neví, kromě toho, že se ve škole mluvilo o systému záznamu a počítání pomocí uzlů a Cortezově zradě. Všeobecně se má za to, že tam byly velké civilizace, které však nevydržely srážku s bezvýznamnou skupinou evropských hrdlořezů. Kolik vojáků je na té Santa Marii? 40 lidí?

Obecně platí, že množství předmětů a jevů, které byly pro Indy neznámé, stačí k naplnění Velké sovětské encyklopedie. Ale tři věci přímo či nepřímo způsobily pád jejich států – proto se u nich budeme věnovat samostatně.

Koně

Před velkým objevem Kryštofa Kolumba nebyli žádní koně ani v severní, ani v jižní části kontinentu. Teprve třetí expedice přivezla několik na karibské ostrovy. Mezi jejich mazlíčky patřili psi, lamy a krůty – dokonce ani slepice. Proto při pohledu na jezdce v ocelové zbroji, ozbrojené střelnými zbraněmi, indiáni v panice prchli. Jak můžete nevěřit v božskou podstatu mimozemšťana?

Badatelé starověkých fosilií tvrdí, že před počátkem věků žili koně na obou polovinách kontinentu a často objevují jejich kosti. Pak se ale něco stalo a druh beze stopy vyhynul. Říká se, že moderní eurasijští a afričtí koně pocházejí ze severoamerických předků.

Kdysi dávno existovala šíje mezi Amerikou a Asií v místě, kde se nyní nachází Beringův průliv mezi Kamčatkou a Aljaškou. Pomocí tohoto pozemního mostu volně migrovala stáda divokých koní. Pak se ale moře vrátilo a trasa přestala fungovat.

Indiánům by se mělo dát, co si zasloužili – příběh o zbožštění skončil velmi rychle. Stejně jako Evropané se brzy naučili jezdit a střílet a nedělali to o nic hůř než ti bledí (nebo ještě lépe).

Někteří z koní, kteří zůstali bez majitele, zdivočeli a stali se mustangy. Někteří dokonce věřili, že se jedná o původní americké klisničky – což je však mylná představa. Počátkem 20. století byli divocí koně téměř úplně vyhubeni a stejně jako indiáni žijící v rezervacích byli zavřeni v rezervacích.

Silný alkohol

Domorodí Američané žili jednoduchým způsobem života, bez perverze. Systém připomínal primitivní komunální, v čele kmene stál vůdce a při vojenských operacích se volil jiný – pochodový. Šaman měl na starosti rituály.

Místní neznali téměř žádný alkohol a neměli žádné prostředky k výrobě silného alkoholu. Evropští kolonialisté proto pod rouškou přátelských setkání přecházejících v pití oklamali vůdce a ti v opilosti souhlasili s výměnou majetku jejich kmenů za cetky a odpadky.

Vezměte si Manhattan, ostrov v centrální části Velkého jablka. Evropané z Holandska jej koupili od sedmi vůdců místních kmenů za několik desítek skleněných korálků, dvanáct nožů a dvě muškety.

Indiáni, jejichž metabolismus se s alkoholem jen stěží vyrovnal, poté, co se jednou napili, navždy upadli do otroctví nejprve ohnivé vody a poté deliria tremens. Tak tomu bylo doposud.

Kolová doprava

Navzdory skutečnosti, že hračky a hrnčířské kruhy byly často nalezeny ve vykopávkách, historici tvrdí, že předkolumbovská Amerika neznala přepravu taženou koňmi. Je to pochopitelné: na kontinentu nebyly dobré silnice a města se často stavěla mezi kopci nebo v hustých lesích, což mělo posílit obranné pozice.

Jako transport se používaly smečkové lamy – vyznačovaly se vysokou průchodností, dokázaly překonat horské průsmyky a projíždět úzkými stezkami, kde by nebylo místo pro vozík.

To pokračovalo, dokud Španělé, Nizozemci, Angličané a Francouzi, kteří přišli z Evropy, potřebovali velké silnice a města.