Proč kroužkují holuby?

Mnoho lidí nemá rádo ptáky jednoduše proto, že se ptáci vzhledem příliš liší od lidí.
Takhle funguje tento svět – lidé se zdají srozumitelnější těm, kteří jsou jim vzhledově podobní. Dokonce i ostatní lidé. Řekněme, že černoch jde po ulici někde v provinčním městě a všichni se na něj podezřívavě dívají a myslí si: je to kanibal z kmene Mumba-Yumba? Bude se vrhat nožem? Co když je to také nakažlivé? A ten chlap se možná narodil právě v tomto městě, ruština je jeho rodným jazykem, byl nejlepším studentem ve škole a nyní studuje na doktora. A když s ním promluvíte, ukáže se, že je to inteligentní a upřímný člověk se zářivým úsměvem, mnohem chytřejší a upřímnější než pár známých, kteří vypadají podobně jako vy. Ale dokud nebudete komunikovat, nepochopíte.

Ale s ptáky je to mnohem složitější. Psi a kočky zná každý, každý ví, že žijí vedle lidí tisíce let a jsou nazýváni „čtyřnohými přáteli“. A vůbec, až na srst, ocas a způsob pohybu po čtyřech vypadají docela jako lidé. Je to stejné jako s ptáky: nejsou tam žádné paže, ale jsou tam křídla, zobák místo nosu a úst a všude peří. Skáčou, a hlavně létají! Možná to je důvod, proč mnoha lidem, kteří ptáky příliš neznají, se ptáci zdají jako nějaké naprosto nepochopitelné a bezduché stvoření, jako je hmyz.

Takoví lidé stále zacházejí s některými ptáky se soucitem. Například orli: symbol hrdosti, síly, svobody! Nebo třeba tučňáci. Jsou legrační a samozřejmě hloupí – „nesměle skrývají svá tlustá těla v útesech“, jak víte. Málokoho zajímá, co se s orly a tučňáky v jejich životě vlastně děje. V éře Harryho Pottera lidé věnovali velkou pozornost sovám a celý svět je začal milovat a být jimi dojat, ale poměrně nedávno, dokonce ještě v minulém století, se sovy zdály většině lidí jako zlí poslové neštěstí. , poslové temné stránky existence, nelítostní noční zabijáci všeho živého a houkání sovy v lese bylo vnímáno jako špatné znamení.

Pravděpodobně nejnemilovanějšími ptáky dodnes lidmi jsou holubi. Ve městech jsou samozřejmě lidé, kteří je milují, živí je a zachraňují, ale takoví lidé mnohé rozčilují. – „Proč krmit tyto mrchožrouty?“ O holubech je známý názor, že jsou to extrémně hloupí, agresivní, arogantní ptáci, kteří se všude vyserou a šíří infekci. Pamatuji si, jak mi moje matka, když jsem byl malý, zakazovala se k holubům byť jen přiblížit – „Nosí obrnu. Nechceš se stát jako tento strýc?“ — upozornila mě na někde ležícího opilého alkoholika, kterých bylo za mého dětství v centru Moskvy dost.

S určitým vnitřním instinktem jsem pochopil, že bych se samozřejmě mohl stát jako tento strýc, kdybych to zkusil, ale holubi s tím neměli nic společného. A tajně od rodičů vyzvedávala nemocné holuby, aby je vyléčila. Bylo mi líto holubů, ale ne tolik ležících strýců.

Ale obecně jsem se s holuby v životě moc nesetkal. Jednou v šesté třídě jsem od holubáře koupil bílou nelétavou holubici, které chtěl zlomit vaz. Dala jí jméno Mira. Postavil jsem jí malý výběh na společném balkoně našeho bytu Arbat. V létě jsem ji vzal k babičce na zahradu. Mira byla sama velmi smutná, často smutně bzučela, srdce mi pukalo – pochopil jsem, že je nešťastná. Ušetřil jsem si kapesné a koupil si holubici. Velký mladý pošťák, pojmenoval jsem ho Arnold. Mira a Arnold se do sebe zamilovali, dívala jsem se na tento pár, jak se tu a tam líbali, jak něžně si dlabali peříčka, a byla jsem šťastná. Mira se vzchopila – proměnila se ve skutečnou krásku, chodila se vztyčenou hlavou, už neseděla zahrabaná v koutě a neplakala.

Začátkem léta se Mirovi a Arnoldovi narodila tři mláďata. Všechny tři byly sněhově bílé jako matka. Každé ráno jsem otevřel výběh, aby Arnold mohl létat. Když byly děti malé, vrátil se. Poté začal učit děti létat. Sledoval jsem, jak krouží nad domem, a utěšoval jsem ubohou Miru, jak jsem mohl – samozřejmě by chtěla letět se svou rodinou, ale nemohla. Vyšla z ohrady a celou dobu se na ně dívala, rozčilovala se, někdy velmi smutně a úzkostlivě bzučela. A když se vrátili, vrhla se postupně ke všem, ohmatávala jim pírka na tvářích, pobíhala od jednoho k druhému, jako by kontrolovala, jestli je s nimi všechno v pořádku.

Jednoho srpnového dne vyletěl Arnold s dětmi na každodenní procházku. Jako obvykle kroužili nad domem. Kruhy byly stále širší a pak všechny čtyři zmizely z dohledu. S Mirou jsme čekali do setmění. Ale Arnold a děti se nikdy nevrátili.
Nevím, co se s nimi stalo. Z nějakého důvodu jsem se tedy ve své dětské mysli rozhodl, že Arnold opustil Miru, protože nemohla létat. A vzal s sebou i děti.
Mira strašně truchlila. Přestala jíst a neustále bzučela i v noci. Opravdu jsem doufal, že se její rodina vrátí. Musel jsem se vrátit do Moskvy, do školy. V mé třídě byl jeden kluk, který byl chovatelem holubů; nekamarádil jsem se s ním, ale věděl jsem, že má hodně holubů. A dala jsem mu Mira, aby nebyla osamělá. Nevím, jaký byl její další osud, protože ten chlap se brzy přestěhoval na jinou školu.
Mira ke mně nebyla připoutaná – milovala Arnolda. Utěšoval jsem se myšlenkou, že v holubníku si najde partnera a bude zase šťastná.

Po příběhu Mira a Arnolda jsem mnoho let neměl žádný kontakt s holuby. Byl jsem si téměř jistý, že Arnold Miru zradil a opustil ji. I když, co se tam vlastně stalo, není známo. Možná to nebyl zrádce – mohl ho chytit jestřáb, nebo ho možná zastřelili a děti byly příliš malé na to, aby našly cestu domů.

Pak jsem měl v životě i holuby – jeden bílý páv lítal celou zimu oknem a nocoval mi na ledničce, to bylo ještě v Moskvě, a Bruno, nelétavý kávový páv, který žil několik let v soví kurníku, chránit sovy před lidmi. Zemřel letos na stáří, bylo mu přes patnáct let.

Po příběhu Mira a Arnolda jsem o holuby nějak ztratil zájem. No, takoví ptáci jsou, ale asi opravdu nejsou moc chytří, jsou takoví prázdní, když tak snadno opustí ty, kteří je milují.

Letos na jaře jsem přijel pracovně do Moskvy. Ukázalo se, že na balkoně mého bytu žije holubí rodina.
Zřejmě zde žijí několik let. Když jsem se podíval na balkón, oba – ten tlustý, extrémně tlustý, celý zářící pohledný holubice a jeho žena, která vypadala mnohem skromněji – mi výhružně řekli: „Fuj!“ U!“ Seděli na hromadě vnitřních dveří, již zčernalých časem. Myslel jsem, že tyto dveře je třeba urychleně vyhodit. Ale o něco později jsem si uvědomil, že tam byl dům tohoto holubího páru.

Přijet do metropole po mnoha letech života v izolaci v tajze je rána pro imunitní systém. V den příjezdu jsem onemocněl, byl jsem nemocný vážně a dlouho, pak po služebním odchodu do města jsem onemocněl znovu. Z postele jsem viděl na balkon a díval jsem se na holuby, kteří tam žijí. Sledoval jsem je a oni mě. Uvařila jsem jim jáhlovou kaši a dala jsem ji do misky na balkón, ale ani se jí nedotkli. Chtěl jsem se s nimi spřátelit, ale oni to zjevně nechtěli. Chtěli ode mě jediné – abych jim nezasahoval do života.
A jejich život byl bouřlivý. Holubice zoufale chránila holubici před nezvanými hosty. Čas od času přiletěli jiní muži a pokusili se k ní přiblížit – a on s nimi bojoval. Odtud pramení bojovnost holubů – ano, vědí, jak bojovat. Někdy jsem to nevydržel, vyklonil jsem se na balkón a vyděsil je: „Přestaňte už bojovat!“ Ale pokaždé to bylo k věci. To znamená, že přiletí cizí muž a začne flirtovat s jeho ženou. Za to dostane úder do čela.

Když se oteplilo, otevřel jsem balkonové dveře dokořán. Bál jsem se, že do místnosti začnou létat holubi. Jednou jsem mluvil s přítelem po telefonu, zeptal se: „Jaké jsou ty zvuky, které tam máte?“ A byly tam takové holubí emoce, takové vrkání a vytí. Tady, říkám, na balkóně jsou holubi, otevřel jsem dveře a slyšíte to. – „Neletí do pokoje?“ – „Naštěstí ne, ale pokud je srazí, začnou kolem pobíhat a budou se bát.“ „

Dveře zůstaly otevřené celé léto – v Moskvě bylo horko. Holubi si žili svůj život, já jsem žil svůj. Velmi blízko k nim. Dělil nás doslova metr prostoru, balkónové dveře, na jejichž jedné straně jsem byl ve své posteli, na druhé jejich rodina.

Dívali se na mě stejně jako já na ně. Byli jsme si neustále na očích. Viděli, jak žiju. Viděl jsem, jak žijí. Nejčastěji spolu seděli, často se líbali, pak někam odletěli a vrátili se. Někdy utíkali úzkostlivě. Občas začali oba výt. Když jsem se přiblížil k balkonovým dveřím, oba se mě pokusili odehnat – „Fuj!“ U!“

Pro sebe jsem tuto dvojici nazval Vocals. Tlustý hezký kluk je Vorovalka a jeho holčička je také Vorovalka.

Jednoho dne jsem zaslechl nějaké neznámé zvuky. Z nějakého důvodu jsem si okamžitě uvědomil, že to byla holubice bojující. Vyšel jsem na balkon a uvědomil jsem si, že zvuky jsou za hromadou dveří. Dveře byly pokryty dráty. Když jsem přestřihl dráty a mohl pohnout dveřmi, holub okamžitě vyrazil pryč. A pak jsem viděl dvě kostry holubů. Nebyl první, kdo se do této pasti chytil.

Druhý den na to mi do pokoje vletěla holubice.

Vlétla pomalu a klidně. Seděla na mých nohách pod dekou. Posadila se a podívala se na mě. Seděla tak asi minutu. Bál jsem se pohnout. Pak vzlétla a stejně pomalu proletěla balkónovými dveřmi zpět.
A už nikdy mi do pokoje nevletěli holubi. I když balkonové dveře byly do října dokořán.