Přečtěte si Purple Hill (SI) – Edelweiss – Strana 1 – LitMir Club

Za okny bubnovaly studené kapky deště a připínaly k zemi zvadlé listí. Ještě včera se na déšť nedalo ani pomyslet: slunce svítilo tak jasně a hřejivě.

Majestátní dům na Grimmauldově náměstí udivoval nejen svou vyřezávanou střechou, architektonickými řešeními, bizarní verandou a dvěma obrovskými květináči u vchodu. Dům byl vždy ponurý a chladný, bez ohledu na to, jak krásné bylo venku počasí. Černý dům byl vždy ponořen do pološera, plně ospravedlňující jméno majitelů, zahalen rouškou největšího tajemství, zdálo se, že jím dům dýchal.

Hermiona Grangerová téměř fyzicky cítila nepřátelství vycházející ze zdí sídla vůči ní, ale to ji nemohlo zastavit v pokračování v prozkoumávání temných chodeb.

Mnoho místností v domě bylo bezpečně zamčeno podivnými kouzly, která Harry nemohl odstranit, ať se sebevíc snažil. Sídlo nikdy plně nepřijalo svého nového majitele a pravděpodobně ho nikdy nepřijme.

Kdo by si pomyslel, že letos Hermiona Grangerová nepůjde do školy, nenastoupí do elegantního expresu, jako to udělala šestkrát předtím. Harry se vydal hledat viteály. Samozřejmě nemohl zůstat sám, to bylo rozhodnuto už dávno. Hermiona věděla, že tento den jednou přijde.

Během noci se přemístili z Tottenham Court Road a Hermioně se to zdálo jako věčnost.

Harry a Ron tvrdě spali ve společenské místnosti, ale ona nemohla usnout. Hermiona Grangerová se cítila hrozně, celé tělo ji bolelo a před očima stále viděla bledou tvář ředitele, jak se zvedá z prachu. Bývalého ředitele. Moody odvedl dobrou práci s chycením Snapea do pasti.

Hermiona se rozhodla projít se po domě. Doufala, že ji prohlídka sídla rozptýlí.

V nižších patrech, kde Hermiona začala, byly všechny dveře otevřené a v místnostech panoval nepořádek. Někdo tu evidentně nedávno byl a něco hledal. Stojan na deštníky ve tvaru trolí nohy ležel na boku u vchodu z nějakého důvodu. Granger si ho hned všimla.

Ve druhém patře Hermiona důkladně prostudovala rodokmen Blacků: aristokratické upravené tváře, úžasné monogramy a zlatou ražbu, černou látku spálenou magií na místě vznešených „nižších“ potomků velké rodiny.

Jak bolestivé je vzpomínat na ty, kteří vám byli drazí, kteří už tu nejsou a už tu nikdy nebudou.

Hermiona vyšla do pátého patra. Nikdo tam nechodil, ani když sídlo bylo sídlem Fénixova řádu, a nikdy tam nikoho nepotkala kromě starého domácího skřítka. Hermioně bylo Krátury líto, trpěl, jak ráda říkávala Grangerová. Sirius ho nemohl vystát a jeho milující majitelé upadli v zapomnění.

Hermiona přešla k parapetu a přejela prsty po skle ve stopách dešťových kapek. Necítila se tu bezpečně, ale pro ni, Rona a Harryho teď žádné bezpečné místo nebylo.

Koutkem oka Hermiona zahlédla pohyb napravo. Mrzutý starý elf ji pozoroval. Krátura Hermionu už předtím pozoroval, když se před dvěma lety toulala po domě a hledala něco zajímavého, něco, co by se jim v této válce mohlo hodit. Válka, která ještě oficiálně nezačala, ale kdo řekl, že vyhlášení války musí přijít v obálce s červenou saténovou stuhou?

Krátura se hnusně zakašlal a vytrhl Hermionu z jejích smutných myšlenek. Překvapeně sebou trhla a odvrátila se od okna.

Stalo se to trochu lehčím.

Všechny dveře na chodbě byly začarované. Alohomora ti nepomůže, takže se ani nepokoušej.

Hermiona šla podél zdi a neschopna odolat, přesto zatáhla za kliku nejbližších dveří. Ty se nevzdaly.

Zpoza rohu se ozval polosmích, polovrzání domácího skřítka.

„Odemkni mi ty dveře,“ požádala Hermiona.

Moc dobře věděla, že ji Krátura slyší.

Brownie se objevil přímo před ní a bokem se podíval na dveře a zavrzal:

– Nemůžu to otevřít, je to pod vlivem kouzla od starého majitele. Jen on to kouzlo dokáže rozptýlit.

Elfka se jí posmívala. Hermiona se zhluboka nadechla.

„Proč mě sleduješ?“ zeptala se Krátura, ale on se jen zašklebil a nechutně se usmál.

„Není správné,“ řekl skrz zaťaté zuby, „aby se po domě šlechtické rodiny potulovaly všechny možné… mudlovské děti.“

Hermiona věděla, že Harry elfce zakázal nazývat ji mudlovskou šmejdkou, ale tento tvor s ní mluvil, jako by sama byla domácí skřítkou. A ona kdysi bojovala za práva těchto domácích skřítků! „Bojovala jsem,“ nabádal ji její vnitřní hlas. „A kdybych měla možnost, pokračovala bych, navzdory takovým zkostnatělým exemplářům.“

„Pán volá,“ zamumlal si Krátura pod vousy a s hlasitým cvaknutím zmizel ve vzduchu.

Hermiona se otočila zpět ke dveřím.

Starý mistře. Sirius by takhle ty pokoje nezamykal, to by pak nechal Oriona Blacka nebo jeho nejmladšího syna.

Hermiona znovu prošla chodbou a vytáhla hůlku. Brzy si zklamaně povzdechla. Navzdory kouzlům, která vyzkoušela, se nic nestalo. Hermiona se zamyšleně podívala na dveře, za jejichž kliku nedávno zatáhla.

Vyřezávané, ručně vyrobené. Dveře zobrazovaly hada ovíjejícího hrozen. Velké, lesklé obsidiánové bobule vypadaly jako skutečné. Zručná práce, není co dodat.

Hermiona přejela rukou po černobíle skvrnitém shluku.

„Černá za černou,“ zašeptala. A pak, k jejímu překvapení, zámek cvaknul.

Hermiona s úžasem zatlačila do dveří a ty povolily.

„To muselo být heslo,“ pomyslela si Granger. Až později si uvědomila, že pouhé vymačkání hroznů ve správném pořadí otevře dveře.

Hermiona otevřela oči a spatřila zaprášenou místnost.

„Lumos!“ zaskřehotala Grangerová.

Na konci houpačky plápolal modrý plamen, jehož rovnoměrné světlo vytrhlo ze stínů, které v místnosti vládly, dávno zapomenuté věci.

„Kancelář,“ rozhodla Hermiona a rozhlédla se kolem.

Všude panoval nepořádek. Na podlaze byly rozházené papíry, peří a roztrhané obálky. U krbu, v jehož lůně se v nerovnoměrném světle hůlky třpytila pavučina, leželo v nepořádku několik polen, která by se při dotyku rozpadla.

Hermiona odtáhla těžké zelené závěsy a místnost se mnohem prosvětlila.

Přešla ke stolu, kde ležely svázané listy pergamenu. Hermiona je začala zvědavě rozkládat a číst pečlivě napsané dopisy. Byly to dopisy, pozvánky na večeře, oznámení od Gringottů, dokonce i malé poznámky z knih. Hromada slov, která už nikdo nepotřeboval.

Hermiona si všimla skicáře ležícího na kraji stolu s krásným starožitným kalamářem. Grangerová zvedla vyřezávané víčko a z lahvičky jí přímo do obličeje vylétly desítky drobných mušek. Hermiona zavřela oči a hlasitě kýchla.

„Měj se dobře,“ zamumlal někdo za ní.

Hermiona se prudce otočila a zvedla hůlku výš.

– A příště si zakryj ústa rukou. Myslím, že tohle nejsou nejtěžší úkony ani pro mudlovskou šmejdku, a už to patří k slušnému vychování.

Hermiona zírala na obraz visící na zdi. Jak si ho mohla nevšimnout hned napoprvé? Byl to portrét, rozhodně kouzelný, jako ty v Bradavicích, jako ten visící dole s obrázkem paní domu. Hermiona neměla tušení, že v sídle Blackových jsou i další kouzelné obrazy. Ale kdo řekl, že žádné nejsou?

Grangerová přistoupila blíž a prohlédla si plátno. Pohledný mladý muž silné postavy se na Hermionu díval. Měl břidlicově černé vlasy, které mu sahaly téměř až k ramenům, pozorné šedé oči a arogantní bledou tvář. Za ním v pozadí se třpytil štít, u jehož spodní části se vinula stuha s mottem rodiny Blacků: „Toujours pur“ („Navždy čistí“). Hermiona pohlédla na rám zdobený stříbrnými hvězdami a lvími tlapkami s drápy.

„Lvi, ne hadi…“ zašeptala a vzhlédla k čaroději. „Regulus je nejjasnější hvězda v souhvězdí Lva.“

Mladík se celou tu dobu díval na svou hostku s neměnně povýšeným výrazem ve tváři, ale když vyslovila jeho jméno, otřásl se.