Pojem sebeúcta: co znamená, druhy, definice, podmínky pro její utváření.

– hodnocení člověka sebe sama, svých schopností, vlastností a místa mezi ostatními lidmi. Ve vztahu k jádru osobnosti je S. důležitým regulátorem jejího chování. Vztahy člověka k ostatním, jeho kritičnost, sebenáročnost a postoj k úspěchům a neúspěchům závisí na S. S. tedy ovlivňuje efektivitu činností člověka a další rozvoj jeho osobnosti. S. úzce souvisí s úrovní aspirací člověka, to znamená s mírou obtížnosti cílů, které si stanoví. Nesoulad mezi aspiracemi a skutečnými schopnostmi člověka vede k tomu, že se začne nesprávně hodnotit, v důsledku čehož se jeho chování stává neadekvátním (objevují se emocionální zhroucení, zvýšená úzkost atd.). S. dostává objektivní vyjádření v tom, jak člověk hodnotí schopnosti a výsledky činnosti druhých (např. je bagatelizuje, když je S. přeceňován). Práce domácích psychologů ukazují vliv sociálního chování na lidskou kognitivní činnost (vnímání, reprezentace, řešení intelektuálních problémů) a místo společenského života v systému mezilidských vztahů, definují metody pro utváření adekvátního sociálního systému, popř. její deformace, její proměna výchovnými vlivy na jedince .

Stručný psychologický slovník. — Rostov na Donu: „PHOENIX“. L. A. Karpenko, A. V. Petrovský, M. G. Yaroshevsky. 1998.

– hodnocení člověka sebe sama, jeho schopností, vlastností a místa mezi ostatními lidmi – hodnota, kterou připisuje sobě nebo svým individuálním vlastnostem. Ve vztahu k jádru osobnosti je důležitým regulátorem chování. Závisí na tom vztahy člověka s ostatními, jeho kritičnost, sebenáročnost a postoj k úspěchům a neúspěchům. Ovlivňuje tedy efektivitu činností a další rozvoj jedince. Hlavním kritériem hodnocení je systém osobních významů jednotlivce.

Hlavní funkce, které vykonává sebeúcta:
1) regulační – na základě kterých se řeší problémy osobní volby;
2) ochranné – zajišťující relativní stabilitu a nezávislost jedince.
Sebevědomí má důležitý rozdíl od introspekce (cm. sebepoznání).

Sebevědomí úzce souvisí s úrovní aspirací člověka – stupněm obtížnosti cílů, které si stanoví. Nesoulad mezi aspiracemi a skutečnými schopnostmi vede k tomu, že se začne nesprávně hodnotit, v důsledku čehož se jeho chování stává neadekvátním – dochází k emočním rozpadům, zvýšené úzkosti atd. Sebeúcta se navenek projevuje v tom, jak člověk hodnotí schopnosti a výsledky činností druhých (např. je snižuje přehnaným sebevědomím). Významnou roli při utváření sebeúcty hraje hodnocení okolních osobností a úspěchů jednotlivce.

V domácí psychologii se ukazuje vliv sebeúcty na lidskou kognitivní činnost (vnímání, reprezentace, řešení intelektuálních problémů), místo sebeúcty v systému mezilidských vztahů, zjišťují se metody utváření adekvátní sebeúcty, popř. při jeho deformaci se určují způsoby jeho přeměny výchovnými vlivy.

Slovník praktického psychologa. – M.: AST, Sklizeň. S. Yu Golovin. 1998.

sebevědomí Kategorie.
Hodnota, kterou jedinec připisuje sobě nebo svým individuálním vlastnostem.
Specifičnost.

Hlavním hodnotícím kritériem je systém osobních významů jednotlivce. Hlavní funkce, které vykonává sebeúcta, jsou regulační, na jejichž základě se řeší problémy osobní volby, a ochranné, zajišťující relativní stabilitu a nezávislost jedince. Významnou roli při utváření sebeúcty hraje hodnocení okolních úspěchů jedince a jeho osobnosti.

Psychologický slovník. JIM. Kondakov. 2000.

(Česky sebevědomí) – hodnota, význam, který jedinec přisuzuje sobě jako celku i jednotlivým svým aspektům osobnost, aktivity, chování. S. působí jako relativně stabilní strukturní útvar, složka Sebepojetí, sebeuvědoměnía jako proces sebehodnocení. Základem S. je systém osobní významy jedinec a jeho přijatý hodnotový systém. Je považován za ústřední osobní formaci a ústřední složku sebepojetí.

S. vystupuje regulační и ochranné funkce, ovlivňující chování, aktivitu a rozvoj jedince, její vztahy s ostatními lidmi. Odrážející míru spokojenosti či nespokojenosti se sebou samým, míru sebeúcty vytváří S. základ pro vnímání vlastního úspěchu a neúspěchu, stanovování cílů určité úrovně, tzn. úroveň osobnostních aspirací. Ochranná funkce S., zajišťující relativní stabilitu a autonomii (nezávislost) jedince, může vést ke zkreslení dat zkušenosti a tím mít negativní vliv. vliv na rozvoj.

Sociální systémy rozvinutého jedince tvoří komplexní systém, který určuje povahu individuálního vztahu jedince a zahrnuje celkově S., která odráží úroveň sebeúcty, holistické přijetí či nepřijetí sebe sama a částečné, soukromé S., charakterizující postoj k určitým aspektům osobnosti, jednání a úspěchu určitých typů činností. S. m. různé úrovně povědomí a zobecnění.

S. je charakterizován následovně. parametry: 1) úroveň (hodnota) – vysoká, střední a nízká S.; 2) realismus – adekvátní a neadekvátní (přeceňovaný a podceňovaný) S.; 3) strukturální rysy – konfliktní a bezkonfliktní S.; 4) dočasnéоatribuce – prognostická, aktuální, retrospektivní S.; 5) stabilita atd.

Pro rozvoj osobnosti je takový charakter sebepostoje účinný, když to stačí celkově vysoká S. se kombinuje s adekvátním, diferencovaným částečným S. různé úrovně. Stabilní a zároveň poměrně flexibilní systém (který se v případě potřeby může měnit pod vlivem nových informací, získávání zkušeností, hodnocení ostatních, měnících se kritérií atd.) je optimální jak pro vývoj, tak pro produktivitu. Negativní vliv mají příliš stabilní, rigidní S., jakož i vysoce kolísavé, nestabilní. Konflikt v S. může být jak produktivní, tak dezorganizační. Nestabilita a konflikt S. se zvyšuje v kritických obdobích vývoje, zejména v dospívání.

Sebeúcta se utváří na základě hodnocení druhých, hodnocení výsledků vlastní činnosti a také na základě vztahu mezi skutečnými a ideálními představami o sobě. Zachování utvořeného, ​​navyklého S. se pro člověka stává potřeba, která je spojena s řadou důležitých fenoménů sebeúcty, jako je kupř vliv nedostatečnosti, nepohodlí z úspěchu atd. Viz také Zrcadlové Já. (A.M. Farník.)

Dodatek redakce: Ross. psychologové často nazývají S. jakýkoli úsudek, který si člověk o sobě udělá: věk, schopnosti, charakter, zdraví, plány, zkušenosti atd. Například ve sbírce. s ambiciózním názvem „Nejlepší psychologické testy pro odborný výběr a kariérové ​​poradenství“ je navržen „test“ nazvaný „Škála sebeúcty“ (Ch. D. Spielberger, Yu. L. Khanin), který je považován za metodu pro posouzení míry úzkosti (jako stavu a osobnostního rysu) . „S.“ zde je to kontrastováno např. s odborným posouzením.

Velký psychologický slovník. — M.: Prime-EUROZNAK. Ed. B.G. Meshcheryakova, akad. V.P. Zinčenko. 2003.

SEBEúcta (s. 526) – prvek sebeuvědomění, charakterizovaný emocionálně bohatým hodnocením sebe sama jako osoby, vlastních schopností, morálních vlastností a jednání; důležitý regulátor chování. Sebevědomí určuje vztahy člověka s ostatními, jeho kritičnost, sebenáročnost a postoj k úspěchům a neúspěchům. Sebevědomí tedy ovlivňuje efektivitu činností člověka a rozvoj jeho osobnosti. Sebevědomí úzce souvisí s úrovní aspirací a cílů, které si člověk stanoví. Přiměřené sebevědomí umožňuje člověku správně korelovat své silné stránky s úkoly různé obtížnosti a s požadavky druhých. Nedostatečné (přeceňované či podceňované) sebehodnocení deformuje vnitřní svět člověka, deformuje jeho motivační a emocionálně volní sféru a tím brání harmonickému rozvoji.

Sebevědomí se vytváří za prvé pod vlivem hodnocení, které druzí lidé dávají člověku. Člověk má tendenci se hodnotit tak, jak si myslí, že ho hodnotí ostatní. Pohrdání tímto druhem „externího“ hodnocení je zřídka upřímné; Za druhé, sebeúcta se vytváří jako výsledek srovnání obrazu skutečného „já“ (jak se člověk vidí) s obrazem ideálního „já“ (jak by se člověk chtěl vidět). Vysoký stupeň koincidence mezi těmito formacemi odpovídá harmonickému duševnímu složení.

Populární psychologická encyklopedie. – M.: Eksmo. S.S. Štěpánov. 2005.

Náš názor na sebe. Při hodnocení svých schopností mohou mít děti o sobě vysoké nebo nízké mínění v závislosti na svém vlastním úspěchu a hodnocení okolí. V raném dětství se dítě posuzuje podle čtyř hlavních kritérií:

1. Kognitivní kompetence: schopnost řešit problémy a dosahovat cílů.
2. Sociální kompetence: schopnost udržovat vztahy s ostatními lidmi.
3. Fyzická kompetence: „co můžu (nebo neumím) dělat“ – běhat, hrát fotbal atd.
4. Kodex chování: „Jsem hodný chlapec (dívka)“?

S věkem se kritéria sebeúcty stávají diferencovanější, protože se vytvářejí představy o naší přitažlivosti v očích opačného pohlaví, smyslu pro humor, profesní vhodnosti atd. V některých teoriích je sebeúcta považována za výsledek kolektivního vnímání našich schopností ve všech oblastech života. Protože se některé oblasti zdají důležitější než jiné (například se nemusíme starat o svůj vlastní vzhled nebo fyzickou sílu), máme tendenci důležitost každého názoru spíše vážit, než je sčítat. Podle jiných názorů na rozvoj sebeúcty vychází z názorů a úsudků druhých lidí (viz Zrcadlové já).

Psychologie. A-Z. Slovníková reference / Přel. z angličtiny K. S. Tkačenko. – M.: FAIR PRESS. Mike Cordwell. 2000.