Christoph Hein – Divoký kůň pod pecí číst online

Zde si můžete přečíst online Christoph Hein – Divoký kůň pod pecí – zdarma plnou verzi knihy (v plném znění) bez zkratek. Žánr: Pohádka, vydavatel Dětská literatura, rok 1989. Zde si můžete přečíst plnou verzi (veškerý text) online bez registrace a SMS na webových stránkách nejlepší internetové knihovny LibKing nebo si přečíst shrnutí (podstatu), předmluvu a anotaci. Můžete si také koupit a stáhnout torrent v elektronickém formátu fb2, najít a poslechnout si audioknihu v ruštině nebo zjistit, kolik dílů je v sérii a celkový počet stran v publikaci. Čtenáři si mohou prohlédnout obálku, obrázky, popis a recenze (komentáře) k dílu.

Divoký kůň pod sporákem
Vydavatel:
Dětská literatura
5080013427
4.33/5. Hlasů: 9
Добавить в избранное
Vaše známka:

Christoph Hein – Shrnutí knihy Divoký kůň pod pecí

Divoký kůň pod kamny – popis a shrnutí, autor Christoph Hein, číst online zdarma na webových stránkách elektronické knihovny LibKing.Ru

Hlavní postava knihy, osmiletý Jacob Borg, vypráví čtenáři mnoho zajímavých příběhů, které se staly jemu a jeho hračkám-kamarádům: indiánskému orlímu pírku, tulákovi Panadelovi, oslímu ocasu a dalším.

Pro věk základní školy

Divoký kůň pod kamny – číst online zdarma v plné verzi (celý text)

Divoký kůň pod kamny – číst knihu online zdarma, autor Christoph Hein
Tmavé téma

DIVOKÝ KŮŇ POD SPORÁKY

1

ve kterém se setkám s Jacobem Borgem a dozvím se o ztroskotání lodi a skutečné Mapě pokladu

S Jacobem Borgem jsme se setkali v dubnu.

Byl pátek. Nechal jsem auto v uličce a šel na poštu, jestli tam pro mě nepřišel dopis. Nebo alespoň pohlednice. Ne, nikdo si na mě nepamatoval.

Když jsem se vrátil, uviděl jsem u auta kluka. Otevřel dveře a zase je zavřel. Bylo vidět, že si to užívá. Zastavil jsem se vedle něj.

„Skvěle to práská,“ řekl a znovu práskl dveřmi.

„Nic,“ zamumlal jsem bez většího nadšení.

„Vaše auto?“ hádal. Přikývl jsem.

„Asi se ti nelíbí, že to dělám?“ zeptal se se zájmem.

„Ne, ne zrovna,“ potvrdil jsem.

Naposledy práskl dveřmi a pomalu odešel za roh. Když jsem ho míjel, seděl na chodníku a sledoval, jak sýkora vytahuje ze země červa.

O pár dní později jsem se s ním znovu setkal.

Pršelo.

Silný déšť.

Jacob Borg stál blízko verandy. Měl na sobě zelený plášť a zamyšleně se díval na louži.

„Jak se máš?“ zavolal jsem na něj. „Nudíš se?“

„Nikdy se nenudím,“ odpověděl, aniž se otočil. A začal tyčkou šťouchat do bublin – ve vodě se jich nafukovalo mnoho.

– Asi máš kamarády, hraješ si s nimi?

„Samozřejmě, že existuje,“ řekl.

— Ze školy, kluci?

Zakroutil hlavou:

– Ne, oni nechodí do školy. – Chvíli přemýšlel a dodal: – No, chci říct, občas chodí. Ale ne moc často. Víš, moc je to tam nezajímá.

– „Aha,“ řekl jsem, „rozumím. A kde jsou teď tvoji přátelé?“

– Nahoře.

– Nahoře?

– No, ano, v mém pokoji. Katenka, Malý Orlí Peříček, Princ Ponarošku, Tramp Panadel. A taky Oxal, osel.

Vylovil z louže prkno a položil na něj černého brouka.

„Je tu opravdu spousta přátel,“ překvapil jsem se.

„Jo,“ řekl a pozorně sledoval, jak černý brouk plave přes louži v jeho malé lodičce.

– Jak jste se s nimi všemi setkal/a?

Jakub neodpověděl hned.

– Různými způsoby. Například jsem našel tuláka blízko lesa, na jeho okraji.

„Našel jsi to?“ zeptal jsem se znovu.

„No, vlastně jsem ho potkal,“ řekl, „ale to je na dlouhé vyprávění.“

– Možná mi to můžeš říct?

Jákob položil vedle černého brouka malý kousek dřeva, aby tam byl záchranný člun pro případ, že by se loď převrátila. Pak loď zajel do zátoky, zakotvil ji tam. A začal vyprávět příběh.

Tak jsem od něj slyšel mnoho různých příběhů a teď vám je převyprávím vlastními slovy.

Tady je první:

O tom, jak se osel Chvostik setkal s Tramp Panadelem a jak byl sám objeven

Jednoho odpoledne se Jacob Borg, princ Ponarošku a oslí ocas vydali na procházku za město. Šli po venkovské cestě směrem k březovému háji zvanému Blaber Forest. Cesta byla plná malin a ostružin. Ale Jacob Borg se na bobule nedíval. Šel rychle, téměř běžel, a princ Ponarošku se snažil držet krok.

Princ Ponarošku pocházel původně z Afriky. Nikdo si přesně nepamatuje, jak se dostal k Jacobovi Borgovi. Bylo to dávno. Objevil se a začal u něj žít. Vždycky nosil zelený turban, bílé hedvábné kalhoty a červenou vestu. Měl tmavou pleť a jemný a příjemný hlas – Katence se moc líbilo, jak si zpíval a hrál na klavír.

„Opravdová umělkyně!“ řekla.

Proč se mu tak říkalo, princ Ponarošku, to nikdo také nevěděl. Když se ho na to zeptali, vysvětlil to takto:

— Myslím, že jsme jednou hráli hru, kde jsem byl princ. Jen ne opravdový, jen vymyšlený. Pak hra skončila, ale pořád mi tak říkají: princ Ponarošku.

Nevím, jestli ti tohle vysvětlení něco objasnilo.

Oba kamarádi šli rychle po cestě a Ocas pomalu klusal za nimi. Kolem krku měl zavěšený květináč. Vždycky si ho bral s sebou na procházky: najednou narazil na něco jedlého, mohl si nasbírat zásoby na zimu. Trhal ty nejkrásnější, nejzralejší ostružiny – bobule vpravo, bobule vlevo. Ale z nějakého důvodu žádná z nich neskončila v květináči, všechny mu šly do tlamy.

Tail měl pořád hlad. Nepamatoval si, že by se někdy najedl do sytosti. Alespoň si to myslel. Kdyby mu třeba po vydatném obědě nabídli další čokoládovou vafli nebo dokonce celý karamelový pudink, neodmítl by. Ale nikdo mu nikdy nic takového nenabídl.

A tak si cestou sbíral keře a snažil se neposlouchat kručení v břiše. Pak si uvědomil, že zaostává, a cválal, aby své přátele dohnal. Přitom musel minout spoustu bobulí, jen se na ně smutně ohlédl.

A Jacob Borg pořád šel a šel. Chodil a povídal si sám pro sebe. Ten den měl velmi špatnou náladu.

— Pět zklamání za jeden den! To je moc. Nejdřív mě maturanti strčili přímo ke zdi. A pak na mě křičel školník. Jako by to byla moje chyba! Pak se mi začal smát učitel a celá třída. No nic, nemohla jsem běhat po nějakém hloupém kládě! O přestávce mi jedna holka řekla „brýlatý had“. Přijdu domů — táta mě hned varuje, abych nedělala hluk, abych ho nerušila. A to všechno za jeden jediný den, umíte si to představit?

Díval se na prince Ponarošku s takovou zuřivostí, že se dokonce vyděsil a neodpověděl.

„Máš štěstí,“ zabručel Jacob, „že nemusíš chodit do té zatracené školy!“

Princ Ponarošku přikývl: samozřejmě, samozřejmě. I když, upřímně řečeno, moc chtěl jít do školy. Tolik o tom snil, byť jen na týden. I jen na jeden den. Ne nadarmo mu Katenka řekla: „Na světě není nic lepšího než škola, vážně! Chodila bych do školy celý život.“ Stejně tam byla skoro každý den. Jacob Borg ji bral s sebou ráno. A pak mu doma pomáhala s úkoly.

Tak šli a povídali si. Jaké jsou v životě starosti. A jak je zvláštní, že různí lidé se na tutéž věc dívají různě. Například ve škole. A když se osel, odtrhnuv se od bobulí, rozběhl, aby dohnal své kamarády, byl přesvědčen, že si jeho nepřítomnosti ani nevšimli. Mluvili jen o škole a škole a o Chvostika se nikdo nestaral.

Chvostik se urazil. Nejvíc ho trápilo, když si ho nikdo nevšímal. A o škole se mu taky moc nelíbilo.