Alenka v říši divů | číst, Lewis Carroll

Pohádka Alenka v říši divů o dobrodružstvích dívky jménem Alenka v imaginárním světě. Charles Lutwidge Dodgson v roce 1865 pod pseudonymem Lewis Carroll poprvé publikoval tuto neobvyklou pohádku, která způsobila revoluci v žánru fantasy. Pohádka Alenka v říši divů je proslulá svými filozofickými vtipy a slovními hříčkami. Kočka Cheshire, Bílý králík, Zajíc Březen, Kloboučník a další postavy se staly ikonickými a scény z pohádky, jako například Šílený čajový dýchánek, jsou předmětem debat a četných řešení hádanky, které Lewis Carroll nebral vážně.

Alenka v říši divů: Číst online

Autor: Lewis Carroll
Předpokládaná doba čtení: 2 hodiny 20 minut

obsah

Kapitola jedna Králičí norou Kapitola druhá Slzný rybník Kapitola třetí Závod Kapitola čtvrtá Králík posílá Billa do svého domu Kapitola pět Červovy rady Kapitola šestá Prasátko a pepř Kapitola sedm Šílený čajový dýchánek, Kloboučník, Březňák a Svišť Kapitola osmá Kroket u královny Kapitola devátá Příběh želvy Kapitola desátá Humří čtverylka Kapitola jedenáctá Kdo ukradl koláčky? Kapitola dvanáctá Alenčin důkaz

Kapitola první: Králičí norou

Alenku unavovalo sedět na kopečku vedle své sestry a nic nedělat. Jednou či dvakrát se kradmo podívala na knihu, kterou její sestra četla, ale nebyl v ní žádný hlas ani obrázky. „K čemu je kniha,“ pomyslela si Alenka, „když v ní nejsou žádné obrázky ani hlas?“

Pak přemýšlela (jak jen to bylo možné v tak ospalém, horkém dni), jestli má vstát, jít si natrhat sedmikrásky a uplést z nich věnec, nebo ne, když kolem ní najednou proběhl Bílý králík s růžovýma očima.

Na tom samozřejmě nebylo nic zvláštního. Alice nebyla překvapená, když mu Králík zamumlal pod vousy:

– Bože můj, přijdu pozdě!

Když na to Alenka později vzpomínala, nemohla pochopit, proč ji nepřekvapilo, že slyší Králíka mluvit; ale tehdy jí to nepřipadalo divné. Když však Králíček vytáhl z kapsy vesty hodinky, letmo se na ně podíval a běžel dál, Alenka vyskočila a uvědomila si, že nikdy předtím neviděla Králíka s vestou a hodinkami. Hořící zvědavostí se rozběhla za ním a právě včas ho spatřila, jak se vrhá králičí norou pod živým plotem.

Alice ho následovala, aniž by přemýšlela o tom, jak se odtamtud dostane.

Králičí nora byla nejdřív rovná, jako tunel, ale pak to skončilo tak náhle, že Alice se nestihla vzpamatovat, než sletěla někam dolů, jako do hluboké studny.

Buď byla studna velmi hluboká, nebo Alice padala příliš pomalu, ale měla dost času se rozhlédnout a přemýšlet o tom, co se stane dál.

Nejdřív se podívala dolů, ale byla taková tma, že nic neviděla. Pak se začala dívat na stěny studny; bylo tam mnoho skříní s knihami a polic s nádobím a tu a tam na stěnách visely geografické mapy a obrázky. Když Alenka proletěla kolem jedné z polic, chytila se sklenice, která na ní stála. Na sklenici byl papírový štítek s nápisem: „Pomerančový džem“. K Alenčině velkému zklamání však byla sklenice prázdná. Nejdřív chtěla sklenici prostě hodit, ale ze strachu, že někoho udeří do hlavy, se jí podařilo ji položit na jinou polici, kolem které proletěla.

„Po takovém pádu,“ pomyslela si Alenka, „se nebudu bát pádu ze schodů. A doma mě asi všichni budou považovat za velmi statečnou. Zdá se mi, že kdybych spadla i ze střechy toho nejvyššího domu, nebylo by to tak neobvyklé jako pád do takové studny.“

Tak přemýšlela Alice a klesala hlouběji a hlouběji.

„Tohle vážně nebude mít konec?“ pomyslela si. „Zajímalo by mě, kolik kilometrů jsem za tu dobu uletěla?“

„Já,“ řekla hlasitě, „teď nejsem asi daleko od středu Země. A je to… hm… je to, myslím, šest tisíc kilometrů daleko.“

Alice už studovala různé předměty a leccos věděla. Pravda, teď se svými znalostmi chlubit nebylo vhodné a ani nebylo komu, před kým by se mohla chlubit, ale osvěžení paměti by neuškodilo.

– Ano, do středu Země je to šest tisíc kilometrů. Jaká je teď zeměpisná šířka a délka? – Alice neměla o zeměpisné šířce a délce ponětí, ale ráda vyslovovala taková vážná, inteligentní slova.

– Možná proletím celým světem! – navrhla. – Jak legrační bude vidět lidi chodit se skloněnými hlavami! Říká se jim anti-… patiové, myslím. (Alenka zaváhala a byla ráda, že nemá žádné posluchače; cítila, že to slovo je špatné a že se těmto lidem neříká antipatiové, ale něco jiného.) Zeptám se jich, v jaké zemi jsem. „Prosím vás, madam, je to Nový Zéland nebo Austrálie?“ zeptám se nějaké dámy (Alenka se chtěla uklonit, ale bylo strašně těžké to udělat za pochodu). – Ale ona si pravděpodobně bude myslet, že jsem docela hloupá a že nic nevím! Ne, raději se neptám. Možná si na ceduli přečtu, o jakou zemi jde.

Čas plynul a Alice dál padala. Neměla absolutně nic na práci a znovu začala nahlas přemýšlet:

– Dině se dnes večer budu moc stýskat (Dina se jmenovala Alicina kočka). Doufám, že jí dnes večer nezapomenou nalít trochu mléka do talířku… Dino, má drahá, jak bych si přála, abys tu teď byla se mnou! Je pravda, že tu nejsou žádné myši, ale mohla bys chytit netopýra a vypadá velmi podobně jako obyčejný. – Alenka se náhle cítila ospalá a naprosto ospalým hlasem se zeptala: – Jedí kočky netopýry? – Opakovala svou otázku znovu a znovu, ale někdy udělala chybu a zeptala se: – Jedí netopýři kočky, nebo ne? – Pokud ale není nikdo, kdo by odpověděl, tak co na tom záleží?

Alice měla pocit, že usíná, a pak se jí zdálo, že jde s Dinou a říká jí:

– Přiznej se, Dinočko, snědla jsi někdy netopýra?

A najednou – prásk! – Alice spadla na hromadu listí a suchých větví.

Ale vůbec se jí nic nestalo a v mžiku byla na nohou. Alenka vzhlédla, ale nad hlavou se jí rozprostírala naprostá tma. A přímo před ní se otevírala dlouhá chodba a Alenka právě zahlédla Bílého Králíka, jak po ní běží, jak nejrychleji jen mohl. Neztrácela ani chvilku. Alenka běžela za ním jako vítr a slyšela ho mumlat, když zabočil za roh:

– Oh, moje uši a vousy! Jak jsem pozdě!

Alenka byla velmi blízko Králíka, když zabočil za roh. Běžela za ním, ale Králíček náhle zmizel. A Alenka se ocitla v dlouhé místnosti s nízkým stropem, z níž visely lampy a osvětlovaly ji.

V hale bylo mnoho dveří, ale všechny byly zamčené. Alice se o tom ujistila tím, že je vyzkoušela. Zklamaně se toulala po hale a přemýšlela, jak se odsud dostat.

A najednou Alenka uviděla uprostřed místnosti tlustý skleněný stůl a na něm zlatý klíč. Alenka byla nadšená – usoudila, že to je klíč k jedněm ze dveří. Bohužel, klíč do žádných z nich nepasoval; některé klíčové dírky byly příliš velké, jiné příliš malé a klíč do nich nepasoval.

Když Alice podruhé procházela po pokoji, všimla si záclony, které si předtím nevšimla. Když ji Alice zvedla, uviděla nízké dveře vysoké asi třicet centimetrů. Zkusila vložit klíč do klíčové dírky a k její velké radosti seděl!

Alenka otevřela dveře a našla dveře velké asi jako myší díra, vedoucí do úzké chodby, z níž se linulo jasné sluneční světlo. Alenka si klekla, nahlédla dovnitř a uviděla tu nejkrásnější zahradu, jakou si kdo dokáže představit. Ach, jak by to bylo úžasné být v té zahradě s jejími záhony zářivých květin a chladivými fontánami! Ale ani Alenčina hlava by se úzkou chodbou nevešla. „A k čemu by to bylo, kdyby se tam protáhla moje hlava?“ pomyslela si Alenka. „Moje ramena by se tam neprotáhla, a kdo by chtěl hlavu bez ramen? Ach, kdybych se tak mohla složit jako dalekohled! Možná bych to dokázala, kdybych jen věděla, kde začít.“

Toho dne se stalo tolik úžasných věcí, že si Alice začala myslet, že na světě není nic nemožného.

Protože se těmi malými dvířky nedalo projít, nemělo smysl stát u nich. Ach, jak by to bylo hezké, kdyby se člověk mohl úplně zmenšit! Alenka se rozhodla vrátit ke skleněnému stolu: co kdyby tam byl další klíč? Ale na stole žádný klíč nebyl, ale Alenka uviděla láhev, která – byla si docela jistá – tam předtím nebyla. Na kousku papíru přivázaném k láhvi bylo krásně velkými tištěnými písmeny napsáno: „Vypij mě.“

Samozřejmě bylo docela snadné napsat „Vypij mě“ a napít se z lahve, ale Alenka byla chytrá dívka a nespěchala s tím. „Nejdřív se podívám,“ pomyslela si moudře, „jestli je na lahvi napsáno „Jed“. Četla mnoho poučných příběhů o dětech. Dětem, o kterých vyprávěly, se stávaly nejrůznější nepříjemné věci – umíraly při požárech nebo padaly do spárů divokých zvířat. A to všechno proto, že neposlouchaly, co jim říkali rodiče. Například, že se můžete popálit o rozpálenou žehličku, že když se říznete do prstu ostrým nožem, z rány na prstu vám poteče krev. Ale Alenka si to všechno dobře pamatovala; pamatovala si také, že se nemá pít z lahve s nápisem „Jed“, protože se z ní mohou stát hrozné věci.

Na lahvi nebylo napsáno slovo „Jed“, a tak se Alenka rozhodla vyzkoušet její obsah. A protože se ukázalo, že je velmi chutný a připomínal třešňový koláč, pečeného krocana, ananas a opečený chléb s máslem, Alenka si ani nevšimla, jak ho všechno vypila.

„To je zvláštní!“ zvolala Alenka. „Zdá se mi, že se skládám jako dalekohled!“

A tak to skutečně bylo. Alenka se proměnila v docela drobné stvoření, jen čtvrt metru vysoké. Její tvář se rozzářila při pomyšlení, že teď bude moci projít úzkým vchodem a projít se kouzelnou zahradou. Nejdříve však chvíli počkala, jestli se ještě zmenší. To ji velmi trápilo. „Vždyť když budu stále menší a menší jako hořící svíčka, co se mnou nakonec bude?“ pomyslela si Alenka úzkostlivě. Snažila se představit si, co se stane s plamenem svíčky, když svíčka sama dohoří a zhasne. Ale to nedokázala – Alenka vždyť nikdy v životě neviděla svíčku dohořet do základů.

Když Alenka viděla, že se nezmenšuje, rozhodla se hned jít do zahrady, ale když došla ke dveřím, vzpomněla si, že nechala zlatý klíč na stole. A když se pro něj vrátila ke stolu, uvědomila si, že na něj nedosáhne. Klíč jasně viděla skrz sklo a pokusila se ho dosáhnout vyšplháním po noze stolu. Ale nic z toho nebylo, protože noha byla velmi kluzká. Alenka se po ní několikrát pokusila vylézt, ale všechno bylo marné. Nakonec, úplně vyčerpaná, se ubohá dívka posadila na podlahu a začala plakat.

– No tak, přestaň plakat! To ti nepomůže! – řekla si přísně, když si trochu poplakala. – Radím ti, abys přestala! Jaký má smysl sedět a plakat!

Je třeba říct, že Alice si často dávala velmi rozumné rady, ale málokdy se jimi řídila. Někdy se tak přísně kárala, že se jí do očí vhrnuly slzy; a jednou si dokonce narazila do uší, protože sama se sebou podváděla v kroketu. Alice si velmi ráda představovala, že v ní žijí zároveň dva různí lidé.

„Ale teď není čas na takové fantazie,“ pomyslela si Alice. „Zbylo ze mě tak málo, že to sotva přežije i jedna holka.“

A pak si Alice všimla malé skleněné krabičky pod stolem. Obsahovala koláč s rozinkami, na kterých bylo napsáno: „Sněz mě.“

„No, zkusím sníst tenhle koláč,“ pomyslela si Alenka. „Když vyrostu, dostanu klíč, a když se zmenším, tak se možná protáhnu pod dveřmi. Tak či onak se dostanu do zahrady.“

Kousla si do malého sousta a položila si ruku na hlavu, aby zjistila, jestli jí poroste, nebo se zkrátí. K jejímu velkému překvapení se nic nestalo, její výška se nezměnila. Vlastně to tak obvykle bývá, když jíte koláče, ale Alice si už na zázraky zvykla a teď ji velmi překvapilo, že se jí nic zázračného nestalo. Kousla si do koláče znovu a tiše ho celý snědla.