Stránka nenalezena – Život na venkově

Chci se dotknout tématu vesnice, protože vidím spoustu příspěvků, kde lidé naříkají nad těžkým životem na vesnici.

Do karelské vesnice jsem se přestěhoval z Petrohradu v roce 2015, tehdy mi bylo 40 let. Přestěhoval jsem se ne z vlastní vůle – mamince byla diagnostikována progresivní demence a bylo nutné ji urychleně převzít do péče. Možnost pečovatelského domu jsem hned zavrhla, vím z první ruky, jak se tam zachází se seniory. V Petrohradě jsem bydlel v komunálním bytě s osmi sousedy, jednou koupelnou a záchodem. Je jasné, že držet na takovém místě starého nemocného člověka (moje matka už v té době přestala chodit) nepřipadá v úvahu vůbec. Začal jsem přemýšlet, co dělat. Naskytla se možnost – prodat komunální byt (mám velký, 42 mXNUMX, v centru Petrohradu), jít tam, kde si z prodaných peněz mohu postavit dům a nechat svůj matka žije svůj život v míru.

Volba padla na Karélii, kde se na základě výsledků hledání 20 km od Petrozavodska vyklubal dobrý pozemek. Obecně jsem prodal společný byt a jedeme. Za sedm měsíců jsem postavil dům s pomocí místního truhláře, za tři zimní měsíce jsem udělal dodělávky v prvním patře, nakoupil domácí spotřebiče, vybavil pokoj pro maminku, koupil speciální postel, antidekubitní matraci , obecně jsem udělal všechno. Přivedl jsem s sebou matku a začal jsem pomalu žít a vycházet.

V té době jsem už dva roky chodil s jednou ženou (také Petrohrad). Šla se mnou, jako manželka Decembristy. Tak jsme bydleli my tři plus kočky a pes.

Maminka pobírala invalidní důchod 9000,- na nějaké léky. Je jasné, že bylo potřeba urychleně hledat způsoby výdělku, které se na vesnici (jak se mi zprvu zdálo) moc pravděpodobně nenajdou. Kamarádce jsem hned řekla – žádná práce, zůstaň doma, starej se o domácnost, kopej na zahrádkách, naštěstí se jí to moc líbilo.

Začal jsem si hledat práci. A moje podmínky byly takové, že jsem se mohla vracet z práce domů alespoň dvakrát denně (vzít maminku na záchod, umýt ji, nakrmit). Moje kamarádka nedokázala maminku zvednout ani posadit ani na postel – neměla dost síly. Našel jsem tři možnosti, všechny byly zamítnuty – říkají, že budete neustále běhat tam a zpět, takové pracovníky nepotřebujeme.

A pak se na mě obrátil muž ze sousedního staveniště. Jednou jsem přišel na návštěvu, řekl jsem mu o svých problémech, vzal mě do svého artelu stavět domy. A jelikož pracoval hlavně u nás na vesnici a okolí, tak ta možnost byla vesměs skvělá, mohla jsem v poledne odletět domů, nakrmit, umýt maminku a zase do práce. Samozřejmě mi zaplatil dvakrát méně, než co tehdy dostali stavitelé, ale neuklouzl jsem – pro mě byla tato možnost pro štěstí.

V tomto režimu jsem oral dva roky. V této době jsme se s přítelem vzali, mamince bylo hůř a hůř a v posledních dvou měsících přestala mluvit. Bylo velmi těžké se na ni dívat, ale kříž je kříž, ten se musí nést. Když naposledy přijela sanitka (maminu začalo hrozně bolet břicho), doktor řekl – připrav se, už jí nezbývá víc než týden. Krevní cukr prudce klesl, hypoglykémie. Ztrácela se nám před očima, poslední tři dny jsem ji vůbec neopouštěl ve dne ani v noci a držel ji za ruku. A tak moje matka zemřela, díky bohu, tiše a bez bolesti, ve spánku.

Přečtěte si více

Co umýt po myších?

No, musíme jít dál se svými životy. Tou dobou jsem již dospěl, naučil se pracovat, pořídil si nástroj a začal dbát na to, že co se česneku týče, pracuji za drobné. A tato práce je nebezpečná – stavba. Za dva roky jsem třikrát vyletěl ze střechy, jak jsem přežil – nevím, Bůh ví. Obrátil jsem se na svého předáka se stížností, ale on rozhodně řekl: “Zapletl jsem tě do toho obchodu, stejně mi to dlužíš.” No, co jsem mu dlužil za dva roky orby, myslím, že jsem zaplatil. Tak jsem mu řekl – pojďme na partnerské vztahy, už dávno nejsem kluk. Nesouhlasil jsem.

Sedím bez práce a přemýšlím, co dělat. Návrat na staveniště nepřipadá v úvahu, všechny posádky pracují na silnici a já jsem neměl vlastní auto. Nechal se najmout, aby nasekal dřevo a oral půdu kultivátorem. A pak jsem jednoho dne prošel kolem domu ve vesnici a na domě visela vyřezávaná cedule s adresou. Je to tak jednoduché, ale je to krásné, sakra)) Zaklepu a stařec otevře dveře a ptá se, kdo vám to udělal? Říká – tohle jsem dělal předtím, dokud jsem měl sílu. Dali jsme se s ním do řeči a řekli mu, že býval jediným truhlářem v celém kraji, který uměl dělat krásné věci a kupců nebylo konce.

No, přišel jsem domů a začal si škrábat tuřín. Mám nářadí, prkna a řezivo – dost, proč se nezaměstnávat? Šel jsem na internet a začal jsem se dívat, co lidé dělají a co se prodává. Uvědomil jsem si, že kdybych obyčejné stoly přinýtoval stoličkami, tak bych se stejně daleko nedostal Leroy Merlin. Musíme vymyslet nějaký vlastní trik. A přišel s nápadem – začal kartáčovat a pálit dřevo. Udělal jsem sadu, stůl a tři lavice, umístil jsem to na Avito v místních skupinách VKontakte – koupili to o týden později, aniž by se dokonce dohadovali. No, pojďme – pojďme. Nejprve to byly stoly a lavice, pak police na ikony, ozdobné mlýnky, vozíky – a to vše s řezbami, s kartáčováním, zkrátka ne tak, jak jsem to všechno začal dělat. Práce je to opravdu těžká a špinavá – pracujete pokrytí sazemi a prachem, takže takovou práci asi nikdo dělat nechce.

Moje finanční situace se vyrovnala, ale můj osobní život je ve zmatku. Smrt mé matky mě opravdu zasáhla, moje žena také nebyla na stejné úrovni, a pak jsem šel do oblasti Tula, získal jsem dědictví po matce, znervózněl jsem tam, málem mě vyhodili, díky bohu, že to nevyšlo. Obecně jsem se vrátil domů a hašteření začalo naplno. Moje postava není fontána, její také, jak s ní vůbec čuchali, není jasné. Zkrátka se pohádali, rozvedli, ona si sbalila kufry a odjela zpět do Petrohradu. Díky bohu, neměli čas děti přinýtovat.

Přečtěte si více

Pokud se televizor Samsung nezapne, opravte jej sami

Rok a půl žiji sama, s kočkami a psem. A abych byl upřímný, je to pecka. Zpočátku jsem se hodně bála, že zarostu quinoou a zblázním se – cokoli můj vlastní šéf. Když chcete, pracujte, když chcete, odpočívejte. Už neplánuji zakládat rodinu, je mi 46 let a teď nenajdete ženu, která by všeho nechala a odstěhovala se tak na vesnici. A já nechci, abych byl upřímný – je to tak hezké, když vám nikdo nevyžere mozek)) Budu svině.

Život je tu levný, zeleninu nakupuji od farmářů – v sezóně sousedé rozdávají zdarma okurky, cukety, jablka, švestky, na farmě poblíž, když sklízejí brambory, jděte na pole a kopejte co vy může.

Maso a vše ostatní – jednou měsíčně chodím do velkoobchodů, mají své prodejce, znají mě, dávají dobré slevy. Sám na zahradě nic nepěstuji – nemám dost času, zakázek je hodně. Většinou utrácím peníze za dobrý nástroj, nějak jsem to spočítal – už jsem koupil 2.5 milionu)) No, dejte to do krabice, v penězích Eureka za deštivý den.

Inženýrské sítě nemám, vodu mám vlastní ze studny, mám septik, platím jen elektřinu, cca 1000 měsíčně, daň z pozemku 15x ročně, internet a telefon. Vytápění je kamny na dřevo, pila dává desku zdarma, stačí zaplatit doručení – přivezou XNUMX kubíků, vystačí na dvě zimy.

Tesařství vůbec nevynáší moc peněz, za tři roky se mi nashromáždili klienti, reklama na internetu se projevila, přišli klienti z Petrohradu a dokonce i z Murmansku)) Nedávno jsem si sedl a spočítal – v průměru za měsíc to vychází na 120-180 tisíc na zakázku, to už je minus řezivo. No, je jasné, že provozní doba je v létě vytížená a v zimě prázdná. Takže mám v zimě dovolenou, dívám se na televizní seriály, v zimě jedu třikrát nebo čtyřikrát do Petrohradu za přáteli, ti přijedou. Letos v létě jsem koupil pozemek u Ladogy, 20 minut od Petrohradu, je nápad tady vše prodat, přestěhovat se blíže k městu, postavit tam dům, nebo ho prodat, abych měl polštář ve starém věku, nebo tam žít. Přes zimu se na to podívám a popřemýšlím. Dům je zde zdravý, postavil jsem ho pro tři lidi s budoucností, ale teď takový palác sám nepotřebuji.

Upřímně, za 9 let života v Petrohradě jsem neodložil ani padesát kopejek, ačkoli jsem pracoval v kině, někdy i 20 tisíc. vydělané peníze za směnu. Peníze nám protékaly mezi prsty – oblečení, chlast, bary a restaurace, pomůcky. Teď, když si pamatuji, kolik peněz jsem tímhle svinstvem prohrál, vstávají mi vlasy)))

Chci říct, že můžete žít na vesnici a ne žít kysele – když je dům plný a peníze ve sklenici. Ale nemusíte jít klasickou cestou – zeleninová zahrada, slepice, krávy. Dělá to tak skoro každý na vesnici, je tam velká konkurence a hodně hemeroidů.

Přečtěte si více

Jak moc ztratí auto hodnotu po nehodě?

A nemusíte pracovat pro svého strýce a stát – vyděláte si jen na živobytí. Ale musíte být monopolista, dělat to, co nikdo kolem nedělá a po čem je poptávka. No, psychologicky se musíme změnit, ozubená kolečka v našich hlavách je třeba znovu postavit. A nemusíte se příliš lesknout, nemusíte být soběstační. Určete si sami množství, které vám vyhovuje, a nesnažte se sbírat hvězdy z nebe, jinak vás rychle přenesou do oběhu. Už mi bylo nabídnuto založit vlastní firmu a dostal jsem prostory ve městě – odmítl jsem, mám toho dost.

A konečně tady je fotka mého domu, mých podpisových mlýnů (za dva roky jsem jich určitě vyrobil 20) a některých mých řemesel. A koho to zajímá – skupina VKontakte HOTFIREWOOD – jsou tam všechna moje díla))

Video kanálu Život na vesnici., (2596 videí)