Která rostlina má hodně cukru?

Ačkoli se cukr nachází v mnoha rostlinách, téměř celá jeho průmyslová produkce pochází ze dvou plodin*. Jedná se o cukrovou třtinu (asi 2/3 celkového objemu) a cukrovou řepu (1/3), které produkují produkt, který se jen málo liší kvalitativními vlastnostmi**.

Největší producenti cukrové třtiny, 1999

Největší producenti cukrové řepy, 1999

Mapa ukazuje země s více než 2 miliony tun produkce.

Největší producenti cukru, 1999

Největší vývozci cukru, 1998

Mapa ukazuje země, které poskytují více než 1 % světové produkce (více než 1,5 milionu tun každá).

Podepsáno je prvních deset výrobců.

Mapa ukazuje země, které zajišťují více než 1 % světového exportu (každá více než 200 tisíc tun).

Prvních deset vývozců bylo podepsáno.

Cukrová tráva – obilnina vyžadující teplo a vláhu, pěstuje se v zemích tropického pásma, v oblastech, kde se střídá suchá a vlhká období příznivá pro tuto plodinu.

Pěstování cukrové třtiny provozují dva hlavní typy zemědělských podniků. Velké kapitalistické plantáže, dominantní ve vyspělých zemích a stále rozšířenější v rozvojových zemích, provádějí výrobu na nejmodernější technologické úrovni – s rozšířeným používáním strojů a dokonce i počítačového vybavení se ve značném množství aplikují hnojiva a plodiny se často zavlažují. Hlavní konkurenční výhodou rolnických farem, které soustřeďují značnou část rostlinné výroby, je levná pracovní síla (dosud nebyla rostlinná výroba zcela mechanizována – sečení se provádí převážně ručně).

Brazílie a Indie představují téměř polovinu světové produkce cukrové třtiny a prvních 10 zemí tvoří 4/5. V Indii (více než 1/5 světové produkce) je produkce vysoká jednoduše proto, že jde o velmi lidnatou zemi a cukr je pro domácí spotřebu potřeba obrovské množství. Plantáže jsou soustředěny především podél jihovýchodního pobřeží a v údolí Gangy. Obecně platí, že většina světové cukrové třtiny je určena k uspokojení potřeb obyvatel samotných producentských zemí, především rozvojových. Pěstování cukrové třtiny je proto nejvýznamnější v největších zemích třetího světa – ze šesti zemí, které v její produkci vedou, v pěti překročila populace stomilionovou hranici nebo se jí blíží.

Co se týče Brazílie, expanzi třtinových plodin výrazně napomohl slavný program PROALCOL, v rámci kterého byla část vozového parku převedena z benzínu vyrobeného z dovážené ropy na etylalkohol, který se vyrábí z cukrové třtiny. Většina třtinových plantáží je soustředěna v jihovýchodní oblasti země, zejména ve státě São Paulo.

Působivý efekt se získá porovnáním dvou map – produkce třtiny a řepy. Jedna kultura slouží jako antagonista druhé: kde je rákos, není řepa a naopak. Pointou samozřejmě není vzájemná represe. Jde o selektivitu kultur ve vztahu k ekologickým nikům, rozdílné nároky jedné či druhé kultury na klimatické podmínky. Z velkých producentů jsou současně schopny významné produkce obou cukrových plodin pouze tři země: USA a Čína – kvůli značnému rozsahu území protínajících různé klimatické zóny. Tyto země udržují své „hlavy“ v mírném chladu a napadají tropy. Tato rozmanitost jim dává v celosvětové konkurenci zjevné výhody – širokou možnost manévrování, a to nejen v oblasti výroby cukru.

Poučné je srovnání mapových diagramů znázorňujících největší výrobce a vývozce cukru. Ten rozpor je zarážející. Takoví významní výrobci jako Indie, Čína a USA se mezi žádnými významnými vývozci neobjevují. Téměř veškerý cukr vyrobený v těchto velkých lidnatých zemích se konzumuje lokálně. Dvě z těchto zemí navíc dovážejí cukr ve velmi velkém množství: USA – 3 miliony tun ročně, Čína – 1 milion Mezi významnými vývozci není ani jedna evropská země „cukrové řepy“, dokonce ani Francie hlavním světovým pěstitelem řepy (dováží i cukr – cca 100 tis. tun ročně).

Na mapě světových exportérů se ale objevuje několik zemí, které na mapě výrobců chybí nebo jsou sotva viditelné: Kuba, Mauricius, Dominikánská republika, Guatemala (a dokonce i Svazijsko). Jedná se o malé cukrovarnické ekonomiky s omezenou kapacitou domácího trhu, produkující trochu cukru podle globálních standardů, ale hodně podle domácích standardů, a jsou zjevně orientovány na export. Na příkladu porovnání dvou karet je dobré žákům vysvětlit, co je to specializace.

Obecně se na světový trh dostává relativně malá část vyrobeného cukru – v různých letech 1/5-1/7. (Proto byla mimochodem na mapových diagramech pro výrobu a export zvolena různá měřítka sloupců: jinak by export nebyl vidět.) A v hodnotovém vyjádření není roční obrat cukru na zahraničních trzích tak působivý: veškerý export se odhaduje na 6-7 miliard dolarů.

Vyspělé země poskytují méně než 10 % světové sklizně, protože území většiny z nich leží mimo ekologickou niku cukrové třtiny. Významnými producenty jsou Austrálie a USA*** (na Havajských ostrovech je snad nejvyšší výnos této plodiny na světě) a také Jižní Afrika.

Mezi regiony světa je nejvíce „cukrovou třtinou“ Latinská Amerika – asi 2/5 světové produkce. Její podíl na exportu cukru je ještě vyšší. Rozvoji kulturní výroby v regionu kromě příznivých klimatických podmínek napomáhala dlouhodobá přítomnost levné otrocké pracovní síly a historicky úzké vazby s metropolemi, kam se většina vyrobeného cukru zpočátku vyvážela. Kromě Brazílie jsou hlavními producenty cukrové třtiny Mexiko, Argentina, Guatemala a Kuba; Na území posledně jmenovaného zabírá cukrová třtina téměř polovinu obdělávané plochy****. Tato kultura hraje výjimečně důležitou roli pro některé malé tropické ostrovní státy – v Západní Indii (Haiti, Dominikánská republika), v Indickém (za „cukrářku“ Britského impéria se považovalo Mauricius) a Tichém oceánu (Fidži). .

Umístění plodin cukrové třtiny je úzce spjato s cukrovary (přeprava na vzdálenost větší než 30-40 km je nežádoucí, protože stonky po pokácení rychle ztrácejí cukernatost a nevydrží přepravu na dlouhé vzdálenosti; v navíc přeprava stonků obsahujících hodně vody na dlouhé vzdálenosti a vlákniny by byla nerentabilní, i kdyby byla přepravitelná). Cukrovary zase tíhnou k pobřežním oblastem a zemědělským exportním přístavům, pokud se cukr vyrábí na export, nebo do oblastí s vysokou hustotou osídlení, kde jsou soustředěni hlavní spotřebitelé a zároveň je zde dostatek pracovníků na výrobu této pracovní síly. intenzivní plodina.

Skutečnost, že významná část plodin se vyskytuje na jižní polokouli, vyhlazuje sezónní výkyvy cen surovin pro cukrovarnický průmysl.

Pěstování cukrové třtiny je možné ve většině tropických a rovníkových zemí. V mírném podnebí se třtina neujala a Evropa dlouho stála před dilematem – buď zcela záviset na dovozu třtinového cukru z tropů, nebo cíleně vytvářet náhradní plodinu.

Cukrová řepa se stala surovinou pro výrobu cukru později než cukrová třtina a tomu předcházela intenzivní šlechtitelská práce na vývoji odrůd s vysokým obsahem cukru. Šíření cukrové řepy bylo do značné míry spojeno s politikou zemí mírného pásma stimulovat substituci dovozu a vytváření vlastní produkce důležitého prvku stravy.

Mezi producenty cukrové řepy, na rozdíl od producentů třtiny, nemají jasné lídry. Francie, která je na prvním místě, produkuje 12 % sklizně „sladkého kořene“ (plodiny se soustředí v severních oblastech země). Následují státy USA, kde se cukrová řepa pěstuje především na zavlažovaných pozemcích, a Německo s 11 a 10 % produkce. Územní koncentrace umístění plodin této plodiny je však téměř stejně vysoká jako v produkci cukrové třtiny: 10 předních pěstitelů cukrové řepy produkuje 3/4 světové sklizně. Dříve se třem předním zemím blížily Rusko a Ukrajina, ale v posledních letech se v nich sklizeň cukrové řepy výrazně snížila, nyní se na hrubé světové sklizni každá podílí 6 % a ztrácí čtvrté místo na Turecko (8 %).

Mezi hlavní producenty patří země mírného pásma s velkým počtem obyvatel: z první desítky má pouze Polsko méně než 60 milionů obyvatel, takže stejně jako v případě cukrové třtiny existuje jasná přitažlivost pro spotřebitele.

Převážná část plodin cukrové řepy je soustředěna v Evropě (asi 55 %), kde jsou příznivé klimatické podmínky a vysoký stupeň mechanizace hospodaření. Hlavními producenty v tomto regionu jsou kromě Francie Belgie, Velká Británie, Španělsko a Itálie. Z asijských zemí se cukrová řepa kromě Turecka vysévá na významných plochách pouze v Číně, Íránu a Japonsku.

Plantáže cukrové řepy, stejně jako cukrová třtina, se vyznačují jasnou návazností na cukrovary a oblasti s vysokou hustotou venkovského obyvatelstva.

* Kromě toho existují exotičtější zdroje cukru – javor cukrový pěstovaný v Kanadě, čirok sladký, meloun (tzv. melounový med se získává ze šťávy vodního melounu, popř. nardek), meloun, vinná palma a rohovník, jejichž plody obsahují až 50 % cukru.

** Zajímavostí je, že některé druhy cukrářské výroby vyžadují cukr řepný, pro některé naopak třtinový.

*** Největším producentským státem je Florida, která produkuje polovinu americké sklizně (plantáže této teplomilné plodiny jsou především na jižním břehu jezera Okeechobee). Viz: G.D. Kostinský. Florida//Geografie, č. 37/2000, str. 13.