Ervené boty: yana_anders — LJ

Pokud si náhodou přečtete: „Papež“, co nejcharakterističtějšího se vám vybaví? Papežská tiára, hůl a. jeho pantofle. „Oblékám muže, ale ne šaty – boty dělají papeže.“ Tak řekl krejčí. A konkrétněji, papeže dělají jeho rubínově červené boty. Barva bot je pro Jeho Svatost doplňkem po tisíce let a každý pár má svůj příběh, který stojí za to vyprávět.

Než se ale ponoříme do vatikánské botní skříně, můžeme si uvědomit, že v naší bývalé sovětské tradici symbolizovala barva červeného kalika krev dělníků a rolníků prolitou v boji za sovětskou moc. Pamatujte:

Včera jsme pohřbili dva marxisty,
Nezakrývali jsme je kumachem.
Jeden z nich byl pravicový deviátor,
Ten druhý s tím, jak se ukázalo, neměl nic společného.
(Toto je z „Písně o Stalinovi“ od Yuzy Aleshkovsky).

Možná si ruští bolševici vypůjčili myšlenku červeného kalika z katolického Říma. Připomněly nám to obrazy kardinálů shromážděných k volbě papeže Svatého stolce. Všichni jako jeden v červeném – kromě papeže. Jeho Svatost je celá v bílém. Kromě pantoflí – ty jsou šarlatové. No, to je vše. Teď už jen o nich. O pantoflích.

Georges Croegaert, Cardinals

Papež Benedikt si díky svým botám vysloužil přezdívku „PAPEŽ PRADA“.

Vatikánské noviny L’Osservatore Romano kontrovaly: „Jmenování zářivě červených bot pro módní dům bylo zjevně špatné. Protože papež nenosí Pradu, ale symbol barvy Kristovy krve.“

Původ barvy bot sahá až do byzantských dob, kdy normanští králové nosili červené oblečení a boty jako symbol krvavého mučednictví. Později římští císaři nosili červené boty a u toho se drželi – a šarlatové boty se staly standardním doplňkem aristokratů. Pokud byly vaše boty červené, znamenalo to, že jste někdo, což znamenalo, že jste si mohli dovolit fialovou – barvivo, které vytvářelo různé odstíny, od karmínové až po fialovofialové. Pigment se poté extrahoval ze vzácných mořských plžů – opuncií.

Pokud se podíváte na historii Vatikánu, život tam byl docela luxusní. Papež Martin IV. utratil jmění za dovoz své oblíbené delikatesy – melounů – a úhoře si nechal vařit ve víně.

Papež Lev X. měl bílého slona jménem „Hanno“. Extravagance byla normou a ani papežovy boty nebyly ušetřeny. Stávaly se čím dál zdobnějšími a návštěvníci je líbali, stejně jako dnes papežův prsten.

Papež Pius X. trpěl špatným krevním oběhem a byl neustále nemocný, a tak mu jeho sestry ušily pár bílých pantoflí.

Pius X. a jeho historické pantofle)

Ale pořád měl červený pár, který mu poskytoval docela nadýchanou útěchu.

Palel VI. (1897-1978).

Papežova červená bota byla políbena. Trvalo to po staletí – pokud jste měli audienci u Nejsvětějšího, polibte botu, která je stále botou, i když je červená. A pak došlo k dramatickému příběhu s papežskými botami. V roce 1958 zvyk papeže Jana XXIII. přidávat si na boty zlaté přezky a kříže ukončil jeho nástupce papež Pavel VI. a v roce 1969 se zbavil líbání papežské nohy a boty zcela zakryl lemem svého roucha. Ale chci slyšet, jak by vysvětlil tento luxusní pár ze svého šatníku:

Papež Jan Pavel II.

Vatikán má zřejmě svou vlastní módu, protože papež Jan Pavel II. zvolil hnědší boty:

Papež Benedikt

Přeneseme se do 21. století – roku 2005. Papež Benedikt XVI. vystupuje na pódium v elegantních zářivě červených pantoflích a mnozí to vnímali jako rozšíření jeho tradičního, konzervativního postoje v církvi.
Ze všech papežů se zdálo, že má nejzajímavější vztah k posvátným pantoflím.

Říkalo se, že jeho boty vyrobil nějaký skvělý návrhář celebrit, což mu dalo přezdívku „Papa Prada“.

V roce 2007 byly tyto boty korunovány jako „Doplněk roku“. Ukázalo se, že je vyrobil Ital Adriano Stefanelli, mezi jehož další klienty patřili Barack Obama a Ferrari.

Stefanelli a papež Benedikt ve Vatikánu, 2005.

Mediální šílenství kolem tohoto konkrétního páru bot bylo tak ohromující, že byla fotografie odstraněna ze Stefanelliho webových stránek.

Pak se stalo něco nemyslitelného. V roce 2013 Benedikt rezignoval. „Když papež Benedikt XVI. opustil Vatikán a papežský úřad,“ informovala NPR, „zul si červené boty a obul si mexické kožené mokasíny. Byly darem papeži během jeho cesty do Mexika v předchozím roce.“ Byl to symbolický odklon od jeho obvyklých způsobů.

Boty papeže Benedikta XVI.

Papež František v havanské katedrále na Kubě.

Dnes je éra neméně tradičně smýšlejícího papeže Francesca, který v mnoha ohledech přivedl Vatikán zpět k jeho základům.

A boty jeho táty? Obyčejné, černé. A dobré. Ať červené pantofle zůstanou v historii).

Všechno to začalo s nimi, s těmito červenými botami. Stály na regálu v obchodě a dívaly se přímo na mě a já byla k nim přitahována jako magnet. Elegantní ohnivě zbarvené boty z pravé kůže, s vysokým plochým podpatkem, tupou špičkou a koženou podrážkou. Byla to láska na první pohled! Viděla jsem je a koupila! Poté, co jsem si je přinesla domů a stokrát se v nich prošla před zrcadlem, jsem si s hrůzou uvědomila, že je nemám absolutně k čemu nosit. V mém šatníku nebylo nic červeného! Boty byly elegantní, vyzývavě zářivé a neodbytně se dožadovaly večerních šatů. Hořící vášnivou touhou si je obléknout, jsem se vrhla hledat červené šaty. Poté, co jsem prošla všechny okolní obchody a nenašla nic hodné mých krásných bot, jsem se obrátila na internet. A doslova desátý den hledání – ach zázrak! – jsem na internetu našla ohnivě šarlatové šaty, které dokonale ladily s mými červenými botami. Okamžitě jsem si je objednala, zaplatila a do 4 dnů jsem svůj poklad obdržela: dorazil poštou, zabalený v šustivém papíru a pečlivě zabalený v krabici.

Měla jsem velké štěstí: šaty mi padly perfektně! Byly, jako by byly ušité přímo na míru a seděly mi na postavě jako ulité. Šaty měly jednu nevýhodu – tenká ramínka, která mi téměř úplně odhalovala ramena. Nebo spíše to nebyla nevýhoda, ale spíše výhoda, ale chtěla jsem tuto výhodu něčím zakrýt pro případ, že by se počasí náhle zhoršilo a na holá záda by mi zafoukal studený vítr a na křehká, bezbranná ramena by se lil déšť. Tak jsem se vydala hledat červený šátek. Šátek jsem nenašla, ale našla jsem velký, luxusní červený šátek z přírodního hedvábí.

Když jsem si domů přinesla šál, ujistila jsem se, že k šatům dokonale ladí. Všimla jsem si ale velkého opomenutí: neměla jsem k šatům žádné náušnice. Vzpomněla jsem si, že jsem nedávno v klenotnictví viděla nádherné zlaté náušnice s rubínem. „Co když tam už nejsou?“ – tato myšlenka mě sekla jako ostrý nůž. Druhý den po práci jsem šla do klenotnictví v zoufalé naději, že tam ty samé rubínové náušnice najdu. Krev se mi nahrnula do obličeje, když jsem se přiblížila k výloze a podívala se dolů: byly tam!

Bez chvilky váhání jsem vyložila všechny peníze, které mi zbyly v peněžence. Stačilo to tak akorát na náušnice, které jsem si vybrala.
Přišla jsem domů v dobré náladě, cítila jsem se jako lvice, která skolila buvola, a okamžitě jsem se vrhla k zrcadlu, abych si vyzkoušela své nové oblečení, abych se v zrcadle konečně uviděla plně vybavená od hlavy až k patě: v červených šatech, červených botách, s červenými náušnicemi v uších a červeným šálem na ramenou. Takhle mě našel manžel, když přišel z práce. Vešel do pokoje právě ve chvíli, kdy mě napadla geniální myšlenka: „Tenhle outfit prostě potřebuje rubínový náhrdelník!“
„Co to sakra je?“ zeptal se překvapeně manžel a zamračil se.
– A tohle je můj nový outfit! Co si o něm myslíš?
„A kolik jsi za tenhle outfit zaplatila?“ odpověděl na otázku otázkou.
Řekla jsem manželovi přesně polovinu částky, kterou jsem zaplatila za boty, šaty, náušnice a šálu, načež zvedl obočí a zařval:
– Zbláznil ses?
– Cože, nelíbí se ti to!? – urazil jsem se.
– Utratil jsi všechny peníze a pořád se ptáš, jestli se mi to líbí?
„No, zaprvé, tolik jsem neutratil,“ lhal jsem. „A zadruhé, dokážeš si představit, jak se na mě všichni budou dívat, až si tohle vezmu na sebe?!“
– A kam si tohle vezmeš, to bych rád věděl!?
Tahle otázka přišla zničehonic, protože jsem na ni neměla odpověď. Prostě jsem nepřemýšlela, kam v tomhle outfitu vlastně půjdu.
„No, nevím. Možná pojedeme k někomu domů nebo na svatbu,“ zamumlal jsem.
– Jaký večírek? V těch šatech budeš zametat asfalt! Jaká svatba?! Všechny naše kamarádky se už dávno vdaly!
„Co když se někdo rozvede?“ zeptala jsem se s nadějí, ale na mého manžela to nemělo žádný vliv.
Odešel do jiné místnosti a celý večer se mnou nemluvil.

Poté, co ležely ve skříni téměř měsíc, šaty nikdy nespatřily světlo světa.
Boty se nudily ve své krabici, nádherný hedvábný šál sbíral prach na poličce, náušnice ležely nepoužité v krabici. Prohrabovala jsem se ve stole a s překvapením jsem zjistila, že jsem si schovala všechny čtyři účtenky za všechny čtyři nové šaty. Rozložila jsem si své poklady na postel, smutně jsem se na ně podívala a uvědomila si, že se s nimi budu muset rozloučit. Loučit se se všemi čtyřmi bylo prostě nad mé síly, a tak jsem se rozhodla, že si alespoň jednu z věcí nechám pro sebe. Vybrala jsem si červené boty, koneckonců to byla moje první láska. Zůstanou se mnou, ať se stane cokoli: v zármutku i v radosti, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí.
Druhý den jsem šál a náušnice vrátila do obchodů a šaty poslala zpět poštou. Naštěstí v Americe můžete zakoupené zboží vrátit do měsíce (a v některých obchodech i do tří!) a bez jakýchkoli otázek dostat peníze zpět.
– Poslyš, proč jsi tohle všechno koupila? – zeptal se mě manžel, když jsem už dostala peníze zpět. – Opravdu jsi tohle všechno potřebovala? Šaty, boty, náušnice a ten červený hadr.
– To není hadr! Byl to hedvábný šál! Prosím, neurážejte mě!
– Dobře, tak dobře. Ale aspoň mi řekni, k čemu tohle všechno potřebuješ? Nechodíme na recepce ani na předávání Oscarů!
– To nechápeš! Nejdřív jsem si koupila boty. Ale k nim byly šaty, k šatům prostě jen šál. – a začala jsem manželovi vyprávět celý příběh od samého začátku.
Můj manžel mě pozorně vyslechl a zeptal se:
– Takže kdybys neviděl ty červené boty, tak by se nic jiného nestalo?
– Přesně tak! Za všechno můžou tyhle červené boty! A já s tím nemám nic společného!
„Tak se jich prosím co nejdříve zbavte!“ zeptal se.
„Dobře,“ slíbil jsem, ale svůj slib jsem nedodržel.

Schovala jsem své milované ohnivě zbarvené boty hluboko do skříně, kde leží dodnes. Ale vím, že přijde den, kdy si je všimnu a já zase přijdu o své červené šaty.